Druhé výročí plného invaze Ruska na Ukrajinu, tedy 24. února 2024, jsem byl v Kyjevě. Setkal jsem se tam nejen se členy ukrajinského parlamentu, ale s kolegy z různých částí Evropy. Intenzivní politická jednání střídaly přesuny do krytu, kde jsme obvykle pokračovali v poněkud méně formálním stylu. Nejen o tom, ale také o míru, o válečné propagandě a o výzvách pro Českou republiku je tato epizoda. 

Válka, neboli „speciální vojenská operace“, jak ji nazývá ten, kdo ji rozpoutal, měla prý trvat tři dny a měla skončit totálním ovládnutím Ukrajiny. Prezident Volodymyr Zelenskyj měl být zavražděn a do vlády měly být dosazeny loutky Kremlu. Málokdo by si před dvěma lety vsadil na to, že ukrajinská obrana předvede něco stěží uvěřitelného, a sice že vytlačí ruskou armádu nejen od Kyjeva, ale ke dnešku také z 56 % okupovaného území. To je opravdu úctyhodný výkon. Prezident Zelenskyj mohl utéct ze země, ale zůstal v Kyjevě. I kdyby dalšího nebylo, už tím vešel do dějin jako lídr.  

Co nám ale ty dva roky války řekly o světě a o nás samých? 

Obklopuje nás válečná propaganda. Je například zcela obvyklé, že se ve válkách nezveřejňují reálná čísla obětí nebo zasažených vojenských cílů – každá strana svoje ztráty tají a zisky zpravidla nadhodnocuje. Proč? Je to taktické. To nejdůležitější se odehrává v hlavách vojáků, civilistů, a koneckonců i těch, kteří tomu všemu přihlíží docela z bezpečí. Válku Rusko udržuje v chodu kvůli ideologii a koncentraci moci v rukou autoritáře. Informace a dezinformace jsou pro něj klíčové. Pokud se Rusku podaří podlomit důvěru Ukrajinců v jejich vedení, nebo třeba důvěru nás všech v demokracii a právní stát, mají ve svých bitvách a válkách zpola vyhráno.  

Ruská propaganda však jde mnohem dál, než si mnoho z nás uvědomuje. Rusové útočí v hybridní válce doslova na celou Evropu. Spojené království, Polsko, Ukrajina nebo Německo jsou jí systematicky bombardovány. Francouzské úřady (např. ministerstvo obrany nebo agentura Viginum zmocněná pro sledování digitálních útoků ze zahraniční) upozornily, že státy Evropy jsou pod masívním útokem. Odhalení BIS o celé síti vlivu Ruska kolem webu Voice of Europe jen připomíná, že ani ČR není ušetřena. 

Na nejvyšší státní úroveň vytáhli ruskou propagandu slovenský a maďarský premiér. Orbán dovedně kličkuje, aby si definitivně nezavřel dveře v Rusku ani v EU, Robert Fico dnes mluví dokonce o Češích jako o těch, kteří mají zájem podporovat válku, zatímco slovenská vláda „mluví o míru“. Ano, mluví, zatímco my pro mír něco děláme. Fico nabízí úplně zvrácenou logiku, která může přinést dlouhou a rozsáhlou válku. Po Krymu, který nechal zabrat v roce 2014, už víme, že se Putin nezastaví. S jídlem roste chuť. 

Putin potřebuje zastřít reálné problémy dnešního Ruska. Obrovskou míru korupce, nepotismus, nakradené majetky, nespravedlnost. Jako politik selhal. Potřebuje vykreslovat vnějšího nepřítele – co na tom, že zcela smyšleného. Hlavně když se Rusové nezačnou stavět na odpor proti Putinovi. A tak jim dává zakusit pocit, že se Ruska svět zase bojí.

Občas se s knížecími radami pro napadenou Ukrajinu vedle hlasů ze Slovenska nebo Maďarska objeví i další, zejména z řad těch, kteří v Ukrajině od začátku války vůbec nebyli. Nedávno se třeba papež František nechal slyšet, že by bylo vhodné vyvěsit bílou vlajku a zahájit vyjednávání. Měl tím na mysli, že Ukrajinci mají ustoupit. Fakticky jim vzkázal, ať kapitulují. Snad si nevšiml, že není s kým vyjednávat. Když ten, kdo se rozhodl vás zlikvidovat, vymazat z mapy, zničit vaše duchovní a kulturní kořeny, unést vaše děti a shazovat na vás bomby, neuznává žádný racionální argument, jak s ním asi máte mluvit? Pobuřuje mě, že hlava katolické církve nachází více pochopení pro ty, kdo mohou válku ve vteřině ukončit, ale přesto ji dále vedou, než pro oběti, které se na Ukrajině brání a které nespravedlivě umírají.

Knížecí rady udílené Ukrajincům jsou postavené na přesvědčení, že Rusko je připraveno k dialogu, má zájem na ukončení válečného tažení a nastolení míru v Evropě. To je mylný předpoklad. Kdyby to chtěli, jdou prostě domů. Místo toho ruský režim posílá na frontu umírat desetitisíce vojáků s tím, že tam potlačují nějaké nebezpečí pro Rusko a vejdou do dějin jako hrdinové. Toto tvrzení nemůže být vzdálenější pravdě.  

Jaká je tedy dnes naše úloha? Co můžeme dělat? 

Čelit skutečnosti chce odvahu podívat se pravdě do očí. Na přípravě svého válečného tažení pracoval Putin čtvrt století a volání po míru ho nezastaví. Dnes už rozumí jen síle. Je stíhán pro podezření ze spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Vůbec poprvé v dějinách je stíhán představitel státu, který je stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Té instituce, která má garantovat mír. Rusko se tomuto poslání zpronevěřilo.

Podobně jako v jiných válkách musí zaplatit ten, kdo ji rozpoutal. Válečné reparace jsou běžný způsob poválečného vyrovnání. Nabízí se, aby i proto zmrazené prostředky Ruska v západních bankách byly bez odkladu zkonfiskovány a co nejrychleji převedeny ve prospěch Ukrajiny. 

Spekuluje se o tom, že Ukrajinou to neskončí a že ve skutečnosti chce Rusko napadnout další státy Evropy, nás nevyjímaje. Ano, nelze to opravdu vyloučit. Ve skutečnosti Putin lže, kudy chodí, a my nevíme, co Rusko chce a co udělá, ať už s Putinem nebo bez něj. Budoucnost předpovědět neumíme, navíc Putin totiž není Rusko a Rusko není Putin. 

Co dělat, když mír je v nedohlednu? 

1. Pokud chceme uhájit svou vlastní státní suverenitu, musíme se odpovědně připravovat na všechny scénáře. Být připraveni obnovit dialog, až Rusko začne respektovat pravidla a projeví ochotu taky naslouchat. Být připraveni se účinně bránit i proti vojenskému napadení. Promítnout tohle všechno do fungování státu a společnosti je nesmírně složité, nákladné a vyčerpávající. Domnívám se, že je to nejzásadnější úkol, který před sebou tato a příští vlády mají. Nejen u nás, ale i ve spojeneckých zemích. 

2. Musíme systematicky analyzovat současný kurs Ruska, jeho schopnost obnovovat síly a jeho odhodlání pokračovat ve válce. Dopad ruské války je přímý i na naši vnitřní bezpečnost. I proto je tak důležité vyhodnocovat zprávy z bojiště a zohlednit je v našem strategickém rozhodování, mimo jiné o modernizaci armády. A podporovat Ukrajinu – třeba tím, že jí dáme k dispozici ruské peníze, které jsou zmrazeny u západních bankovních institucí.

3. Bez odkladu je třeba nalézt a vrátit domů všechny děti, které byly deportovány z Ukrajiny a podrobeny násilné rusifikaci. Změnili jim dokonce jméno, datum narození a nutí je mluvit jenom rusky, aby je odcizili jejich rodině. Každý den se počítá, v dětském věku může být i jediná hodina hrůzy jako věčnost. 

4. V Rusku nefunguje justice, proto je mimořádně důležité sbírat důkazy o spáchaných válečných zločinech nebo zločinech proti lidskosti. Ty jsou ostatně trestné i podle zákonů samotné Ruské federace. Jsem hrdý na to, že v tomto úsilí jsou zapojeni i vyšetřovatelé z ČR. Je to ta nejlepší pomoc, kterou pro budoucnost Ruska bez válečných zločinců můžeme přinést.

5. Ukrajinci nám svým nadlidským výkonem poskytli čas. Čím déle vydrží oni, tím více prostoru máme na budování naší vlastní obranyschopnosti. Potřebují-li munici, dělostřelecké náboje, techniku nebo výcvik, musíme jim je poskytovat bez váhání, právě teď.

6. Můžeme zapomenout na 2 % HDP. Tolik bylo třeba vydávat na obranu v klidných dobách. Teď je nutné navyšovat obranné rozpočty, aby ČR mohla posilovat vojenské schopnosti a zajistit připravenost sil. Rozpočet musí být předvídatelný, dlouhodobý a nesmí být za žádnou cenu předmětem politických šarvátek mezi vládou a opozicí. Bezpečnost něco stojí. Ale může za to agresor, tedy Putin.

7. Často se mluví o článku 5 Severoatlantické smlouvy, a to zejména ve chvílích, kdy se chceme spolehnout na pomoc ostatních. Ale závazný je pro nás i článek 3, kde se mluví o povinnosti každého členského státu udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku. 

8. Musíme intenzivně budovat obranu tak, aby Rusko ani nikdo jiný neměli navrch. Pokud budou mít diktátoři větší sílu a víc munice než svobodné demokratické státy, máme problém. Je také čas, aby banky poskytovaly služby a úvěry firmám vyrábějícím munici a zbraně.

9. Občas někdo říká, že se tím vracíme do období studené války a že bychom to neměli dělat. Odkazuji je obvykle k tomu, ať to vysvětlují v Kremlu. My jsme tím, kdo reaguje – a nic jiného nám ani nezbývá. Čekat s rukama v klíně není v našem zájmu, když Rusko najelo na válečné hospodářství a věnuje maximální prostředky rozvoji své armády. 

10. Nejlepší obranou před agresorem je systematická příprava ozbrojených sil a odpovědná výstavba schopností. Nejvýhodnější je vystavět takovou obranu, aby si útočník své plány raději rozmyslel. Sem patří i povědomí občanů, jejich připravenost. Nemusí jít hned o válku, útok může mít podobu třeba blackoutu nebo dočasného výpadku zásobování vodou.

Rusku jde teď o všechno. Pokud by Ukrajina padla, celá koalice států, které mu poskytly zázemí – Írán, Severní Korea a Čína – a mnoho dalších by se odvážily přepisovat hranice doslova po celém světě. Takovou řetězovou reakci také známe z dvou světových válek. Pokud chceme té třetí předejít, musíme to zastavit teď. 

Na území Ukrajiny se dnes rozhoduje ne o jejím osudu, ale o osudu nás všech. Pokud chceme žít v alespoň trochu bezpečném světě, kde o sobě budeme rozhodovat sami, musíme konat.

The post Víc než dva roky nespravedlivé války Ruska proti Ukrajině appeared first on Pavel Fischer.

Státy Evropské unie schválily 1. února 2024 balík pomoci Ukrajině ve výši 50 miliard eur, tedy asi 1,2 bilionu korun na další čtyři roky. Větší část peněz jsou půjčky, menší pak granty. Peníze mají sloužit k financování běžného chodu Ukrajiny. Dosažení shody je výjimečně důležitá zpráva – a to nejenom pro Ukrajinu a pro naši vlastní bezpečnost, ale i přes Atlantik. Ve Spojených státech amerických se totiž ve stejné době také rozhoduje o finanční podpoře Ukrajiny.

Jak tedy vypadá americká politika teď, na začátku roku 2024? 

Ve Spojených státech se vedou tvrdé politické boje před nadcházejícími prezidentskými volbami. Jako v minulosti, tak i tentokrát mohou volby rozhodnout pouhé desetitisíce voličských hlasů. Jde tedy o hodně – a faktorů, které mohou rozhodnout, je celá řada. Některé jsou srozumitelné na první pohled – například se mluví o tom, jestli některého z kandidátů otevřeně podpoří nejúspěšnější zpěvačka současnosti Taylor Swift. Jiná témata vyžadují větší vhled, a sem patří třeba dosavadní zahraniční a bezpečnostní politika prezidenta Joe Bidena. Dokáže ji domácímu publiku srozumitelně vysvětlovat a získat ho na svou stranu? 

Důsledkem současných politických bojů je nejistota – rozpočtové provizorium, palčivá otázka migrace z jihu a neschválená podpora pro Izrael, Tchaj-wan a Ukrajinu. Právě to jsou témata, na kterých se teď společnost politicky dělí. Lidé oprávněně požadují vysvětlit, proč by měli ze svých peněz podporovat obranyschopnost Ukrajiny nebo Tchaj-wanu a Izraele, když na jihu mají odkrytou hranici, přes kterou přecházejí nelegální migranti doslova z celého světa. To ilustruje zpráva, že vůbec nejrychleji tu rostly počty ilegálních běženců, kteří vyrážejí až z Číny. 

V posledních dnech došlo po několika měsících vyjednávání ke shodě na kompromisu mezi demokraty a republikány, kteří otázku migrace z jihu svazují s hlasováním o podpoře Ukrajiny a míru v Evropě. Jenomže ani tento návrh, na kterém shodu pomohl vyjednat osobně prezident Biden, parlamentem neprošel. Zdá se, že si republikáni a Donald Trump nenechají vzít jedno z hlavních, pokud ne vůbec nejvýznamnější téma své kampaně. 

Proto jsem se spojil s několika kolegy, kteří mají v parlamentech svých zemí odpovědnost za bezpečnost a zahraniční vztahy, a domluvili jsme se na rychlé cestě do amerického Kongresu.

V lednu letošního roku jsem odcestoval na společná jednání dohromady s předsedy výborů ze Spojeného království,  Litvy a dokonce z Kanady, dále byli s námi poslankyně a poslanci z z Francie nebo opoziční poslanec ze španělského parlamentu a další. Naším cílem bylo setkat se s členy Sněmovny reprezentantů i Senátu amerického Kongresu a vysvětlit jim, jaké dopady má jejich rozhodování o podpoře bezpečnosti na naše země. A v konečném důsledku také na bezpečnost Spojených států. 

Naše východiska byla následující: 

1/ Evropa je dnes jednotnější než dříve. Někdejší naivita některých států v kombinaci s pragmatickou politikou vůči Rusku vzaly za své. Rozhodnutí Vladimira Putina vojensky vymazat Ukrajinu z mapy světa změnilo všechno. 

2/ Americká pomoc má obrovský význam. A velkou roli hraje i čas. Evropská unie a Spojené království společně vydávají velké prostředky na podporu Ukrajiny bojující s válečným agresorem. Dokonce evropské peníze končí v amerických firmách, protože v Evropě nedokážeme vyrábět zbraně a munici dostatečně rychle. 

3/ Není tedy pravda, že Evropa nepomáhá a spoléhá jenom na pomoc přes Atlantik, jak se někdy říká. Pokud bychom se podívali na přepočet na HDP, uvidíme v Evropě jednoznačné šampiony. To však neznamená, že by některé státy neměly dělat mnohem víc, například Španělsko. 

Naše rozhovory s kongresmany byly velmi užitečné. Často jsme velmi rychle našli shodu, a to jak s demokraty, tak s republikány. Oceňovali, že jsme s nimi přiletěli mluvit osobně, a potvrdili nám vůli rozvíjet spolupráci jak vojensky, tak politicky. 

Musíme ale pozorně poslouchat, co nám říkají. Pokud podle nich chceme pomoci, aby se o podpoře Ukrajiny a výdajích, které mají proudit do Evropy, rozhodovalo snáz a rychleji, pak je to následující: 

1/ Musíme sami jít příkladem. To znamená aktivně se finančně podílet na pomoci Ukrajině. To dnes děláme – a dělali jsme to i v minulosti. Pravda, reakce na vpád Ruska na Krym a snahu o destabilizaci Ukrajiny, které se táhnou od roku 2014, byla – diplomaticky řečeno – nedostatečná. Tehdy ani ukrajinská armáda nebyla připravena na podobnou vojenskou akci. Ale od té doby se hodně změnilo. Okamžik, kdy se Evropská unie po 24. únoru 2022 jako celek odhodlala pomáhat také poskytováním peněz na zbraně, na vojenské vybavení a obranu, byl opravdu přelomový. 

2/ Obraně prospějeme, pokud do ní budeme investovat v rámci našich závazků v NATO. Sami jsme na sebe přijali úkol, že budeme vydávat 2 % HDP na obranu. Pak jsme ho nedodržovali ani v rozpočtově tučných letech. Teď jsme v situaci, kdy prostě nemáme na výběr a musíme začít dohánět staré dluhy. To se děje také díky legislativní úpravě, která nás přímo zákonem zavázala ke 2 procentům HDP na obranu a která byla schválena v minulém roce. Dále ministryně obrany Jana Černochová podepsala smlouvu na nákup stíhaček 5. generace F-35, které znamenají přelom a zásadní krok k modernizaci našeho letectva. Postupujeme ve shodě s drtivou většinou států NATO a ukazujeme, že jsme si vědomi svého dílu odpovědnosti na kolektivní obraně. 

Spojené státy americké jsou pořád nejsilnější armádou, která do kolektivní obrany přispívá. Americké občany to stojí nemalé prostředky a jsou si toho dobře vědomi. Možná si vzpomenete na výroky bývalého prezidenta Donalda Trumpa, který naši neschopnost opakovaně veřejně kritizoval. A to zcela právem. Bylo to trapné a já věřím, že s tím je snad konečně konec. 

Globální bezpečnostní situace se mění. Zaspat dnes znamená ztratit suverenitu. Rusko si pro svoje zájmy, které – jak Rusové sami deklarují – nekončí získáním území Ukrajiny, vyjednalo podporu od Číny, Íránu a Severní Koreje. Čína investuje obrovské prostředky do budování armády, což dříve rozhodně neplatilo. Dnes s ní musíme počítat jako s globálním hráčem, který má také své dobyvačné zájmy, například s Tchaj-wanem, a hraje poměrně složitou hru.

Kdybych to měl shrnout jednou větou, řekl bych, že nedemokratické mocnosti typu Číny vyčkávají, jak to na Ukrajině dopadne. I proto je tak důležité, nakolik se mezinárodní společenství opravdu postaví za mezinárodní pravidla, nebo zda svět opravdu trvá na dodržování uznaných hranic a co všechno je pro to ochoten udělat. 

Zločiny, které Rusko na Ukrajině dnes a denně páchá, se dějí s posvěcením Číny, která dnes aktivně pomáhá udržovat v chodu ruský průmysl. Invaze v roce 2022 byla dokonce na čínskou žádost posunuta tak, aby k ní nedošlo během olympijských her v Číně. Ty probíhaly od 4. do 20. února 2022.   

Nebezpečné režimy se tedy dnes aktivně podílejí na zabíjení nevinných civilních obyvatel na Ukrajině, hned za hranicí EU a NATO. Dávno nejde jen o obranu před Ruskem, proto musíme zájem na kolektivní bezpečnosti nadřadit politickým bojům, jakkoli mohou být důležité a vážné. Když k tomu připočteme mimořádně složitou situaci na Blízkém východě, kde proti Izraeli stojí Írán a kde Rusko otevřeně podporuje hnutí Hamás, které spáchalo hrozivý masakr civilního obyvatelstva na území Izraele 7. října 2023, obraz začíná být ještě výmluvnější. Konflikty v našem nejbližším okolí se rozhořely s velkou intenzitou a mohou destabilizovat celý kontinent. 

Dnes víc než kdy dřív je proto potřeba budovat spolupráci v rámci zemí NATO a posilovat politický dialog. Platí, že západní státy by se neměly vzájemně odrazovat od podpory napadených zemí. V konečném důsledku nám všem jde o dodržování zákonů a uznaných hranic a podporu mezinárodního práva. Odstrašovat nemáme sami sebe, naopak odstrašit musíme především  nepřítele. To byl ostatně velmi praktický nástroj, který pomohl odvrátit velký válečný střet během studené války.  

V tomto smyslu jsme mluvili s kongresmany a dobrá zpráva je, že to vidí velmi podobně. Věřím, že se nám podařilo přivést jejich pozornost i k tomu, abychom na tom intenzivně spolupracovali v důležitém roce 2024. Nejsou v něm jen americké prezidentské volby nebo volby do Evropského parlamentu, ale proběhne i výroční summit NATO ve Washingtonu. Což bude v roce 2024, tedy v 75. roce od založení Severoatlantické aliance, mimořádně důležitá událost.

The post Americké vyjednávání a cesta do USA appeared first on Pavel Fischer.

Nominace Roberta Fremra na Ústavní soud přivedla pozornost k otázce, kdo má dohlížet na dodržování lidských práv a ústavnost. Natočil jsem k tomuto tématu novou epizodu mého podcastu, kterou najdete zde na mém webu nebo v podcastových aplikacích. Zkrácený text vám nabízím níže.  

Co je Ústavní soud?

Jde o specializovanou instituci, která stojí mimo systém obecných soudů a jejímž posláním je dbát na ústavnost právního řádu a ochranu lidských práv. Na Ústavní soud se může obrátit občan, pokud byla veřejnou mocí porušena jeho práva (například ze strany úřadu nebo soudu), a ve specifických případech se na něj může obrátit obec nebo kraj, poslanci, senátoři nebo prezident. Má výjimečné postavení a silné kompetence. Posuzuje soulad přijatých zákonů a mezinárodních smluv s ústavním pořádkem a zabývá se také případnou ústavní žalobou Senátu proti prezidentovi.

Kdo je soudce Ústavního soudu? 

Soudců Ústavního soudu je 15 a do funkce jsou jmenováni na 10 let, mandát mohou i opakovat. Během svého pětiletého mandátu jich současný prezident jmenuje rovnou 13, tedy pokud nedojde ještě k nějaké mimořádnosti. Významná ústavní instituce se tedy může zásadně proměnit – ve prospěch, nebo v neprospěch občana.

Soudce je člověkem ve výjimečné pozici: není nad ním už žádná další autorita, nezodpovídá se nikomu. Není možné ho (až na několik málo přesně definovaných výjimek) odvolat, jeho základní plat je přes 200 tisíc měsíčně, dostává k dispozici auto a byt, je vybaven imunitou. Obecně se ústavní soudci dlouhodobě těší důvěře veřejnosti a mají vysokou prestiž. Mají také obrovskou odpovědnost – mohou posuzovat případy přímo spojené s volbami, parlamentními stranami nebo s prezidentem.

Spousta lidí by pozici u Ústavního soudu mohla brát jako fenomenální završení své kariéry. Kdybychom na takový pohled přistoupili, unikala by nám základní podstata celého problému, která se ukázala i na příkladu Roberta Fremra: na Ústavní soud se nechodí za odměnu nebo za zásluhy. Výjimečná ústavní instituce vyžaduje výjimečná kritéria. 

O co vlastně šlo v kauze Fremr?

Prezident Petr Pavel představoval svého kandidáta Roberta Fremra na plénu Senátu s tím, že „se těší mimořádné podpoře a respektu odborné veřejnosti. Jeho kredit je takový, že každý právník, se kterým jsem se bavil, mi jeho nominaci jednoznačně doporučil. Svědčí o tom i fakt, že získal nominace od nejvyššího počtu právních institucí, na které jsem se se žádostí o nominace obrátil.“ Dále vyjádřil překvapení nad novými informacemi, které měly zpochybňovat morální integritu jeho kandidáta, jeho nominaci však nevzal zpět. 

Co mě jako senátora při nominaci Roberta Fremra znepokojovalo a proč? 

1. Během projednávání v Senátu mlžil nebo lhal. Před rokem 1989 soudil jako trestní soudce minimálně jeden případ (tzv. Olšanské hřbitovy), který prokazatelně zmanipulovala StB. To znamená, že nutně byl součástí výkonu zvůle a nespravedlnosti. Dnes říká, že byl také zmanipulován a o ničem nevěděl. I kdyby to byla pravda, nesmí nám uniknout, že to byl on, kdo proces politizoval. Podsouval obviněným „nepřátelství k socialistickému společenskému zřízení“ a podobně. Proč? 

Zatímco většina východního bloku hledala cestu ke svobodě, a to včetně Sovětského svazu, tak v Československu komunistická strana utahovala šrouby. Monstrproces sledovaný médii měl odradit všechny mladé od toho, aby chodili demonstrovat, projevovali nesouhlas nebo vůbec zkusili pomyslet na změnu poměrů v komunistickém Československu. Soudce Fremr s tím jednal v plném souladu, dokonce z vlastní iniciativy.

A pak jsou tady případy emigrací, kterých soudil stovky a na které si sám nevzpomněl. Kdo tehdy opustil republiku (na což měl mít podle mezinárodních smluv zajišťujících dodržování lidských práv nárok), byl režimem zbaven občanství a majetku a odsouzen v nepřítomnosti k trestu odnětí svobody. Cílem bylo znemožnit návrat do vlasti, a také šlo o perzekuci členů rodiny, kteří tu zůstali. Komu se odejít nepodařilo a byl chycen, toho pak soudce Fremr odsuzoval i na tehdejší poměry tvrdě a nekompromisně. 

Nakonec soudil i případ dělníka, který tak peprně nadával na komunisty, až za to byl trestně stíhán a na návrh soudce Fremra odsouzen za hanobení republiky k trestu odnětí svobody. Proti nesmyslnému rozsudku se odvolal odsouzený dělník i prokurátor, odvolací soud rozsudek zrušil.

Tohle všechno nám soudce Robert Fremr zapomněl říct. 

2. Soudce Fremr bagatelizoval svůj podíl na komunistickém režimu. Tehdy celá řada lidí stála před stejnou otázkou, jako snad i Robert Fremr: podílet se na zločinném režimu, nebo odmítnout a možná navždy pohřbít svou kariéru? Mnozí raději odešli dělat například podnikové právníky. Jistě, o kariéru tím pádem nemuseli mít starost – žádná nebyla. Ale uhájili si profesní čest a nerozhodovali proti svému svědomí.  

Robert Fremr nebyl před revolucí obětí StB, ale byl to snaživý trestní soudce. Nebyl jen několik týdnů ve straně, jak uvádí, ale byl nejméně dva roky čekatelem na členství, kdy si komunisté ověřovali jeho loajalitu a ochotu plnit stranické úkoly. Připomínám, že komunistický režim byl zločinný, na to máme zákon. Nikdo ho nenutil do toho, aby se trestním soudcem stal. Vybral si to sám.

3. Kandidáta podpořila celá řada kapacit našeho práva a justice, stavěly se za něj významné osobnosti. To jako by naznačovalo, že se nebavíme o jednom případu, ale o systémovém problému. Jestliže tolik lidí vysoce oceňuje porevoluční životopis kandidáta, a přitom nejsou ochotni připustit, že z hlediska morální integrity a spravedlnosti může mít na kontě závažná pochybení, je něco špatně. 

Zatímco přední autority justice veřejně říkaly, že pan Fremr je moc dobrý soudce a neměli bychom jeho podíl na komunismu zbytečně řešit (byl přece mladý a je to dávno), tak jsem dostával obrovskou spoustu dopisů od občanů, kteří mi děkovali za to, že jsem proti jeho nominaci vystoupil, protože to cítili stejně jako já: pokud někdo neumí nést následky svých činů z doby komunismu, můžeme ho za spoustu věcí obdivovat, pokud chceme, ale nepatří na Ústavní soud. 

4. Podivné argumenty. Ty zaznívaly z vícero stran. Robert Fremr nám v Senátu, abych uvedl jeden příklad, přísahal na svou smrt (což je od kandidáta na ústavního soudce opravdu pozoruhodné), že nebyl zmanipulován. V dopise pak dodal, že možná zmanipulován byl, ale zmíněný rozsudek nebyl zrušen, takže je všechno v pořádku. To přece nedává smysl už na první pohled. 

Objevilo se mnoho historických dokumentů. Obecně se spoustu materiálů z dob komunismu, například i důkazy v případu Olšanské hřbitovy, nepodařilo dochovat. Buď je komunisté na sklonku režimu úmyslně zničili, aby po sobě zametli stopy, nebo se ztratily, případně je zničila povodeň, která zasáhla archivy. Setkal jsem se s upřímným údivem odborníků, že se tolik podkladů vůbec podařilo shromáždit. Bylo potřeba je pečlivě projít a vyhodnotit, nejlépe s historiky. V návaznosti na to dokonce připustil i nový, prezidentem Petrem Pavlem jmenovaný předseda Ústavního soudu Josef Baxa, že by nějaké sporné případy mohl mít na kontě i on sám.

Takový proces se nedá urychlit. Jenomže proti tomu stojí relativně krátké lhůty, které jsme jako senátoři na projednání měli. Podle mého názoru, a zaznívalo to také od některých kolegů na plénu, jsme měli prezidentovu nominaci odmítnout. K tomu by mělo stačit, že se objeví závažné pochybnosti. Namísto toho jsem měl pocit, že někteří kolegové trochu ztrácejí hlavu, jako by snad měli rozhodovat o něčí vině nebo nevině. 

Objevoval se také argument, že pan soudce soudil podle tehdy platných zákonů a že „taková byla doba“. No, jak pro koho. Pro někoho byly nespravedlivé soudy prostředkem, jak získat postavení v justici, pro někoho to znamenalo zničení kariéry, života nebo rodiny. Že soudce soudil na základě tehdy platných předpisů? To není pravda. Soudce má za úkol uvádět zákony do života a hledat spravedlnost. Nemusí opakovat jako papoušek všechno, co mu připravila StB nebo prokurátor. A pokud neprotestoval a pokud mu to  nevadilo, šlo o jeho výsostné rozhodnutí. 

Opakovaně dokonce i někteří senátoři mluvili o tom, že si Robert Fremr své chyby z doby komunismu odčinil svou pozdější kariérou. Nesouhlasím. Nebavíme se přece o nějakém formálním členství v komunistické straně a podobně. Nemůžeme kupčit s porušením práva na spravedlnost, které může člověku úplně zničit život, a hledat spravedlivé rozsudky v jiném případě. Takhle by se přece dalo ospravedlnit úplně všechno.

5. Prezidentův poradní panel. Jak vyplývá z Ústavy, navrhování kandidátů je odpovědností pouze prezidenta republiky. Je na něm, s kým se o tom bude radit. Prezident se rozhodl široce oslovit instituce, aby mu jména kandidátů navrhovaly, a je za to pozitivně oceňován. Z osobností, které si vybral, ustanovil poradní panel, který se má navrženými jmény zabývat a být prezidentovi v tomto procesu k ruce. 

A tady se dostáváme k tomu, co je špatně: tento neformální panel poradců není institucí, která má nějakou odpovědnost nebo náplň práce. Jeho členové mluví o tom, co pro prezidenta vlastně dělají, docela rozdílně. K tomu, proč prezidentovi doporučili zrovna Roberta Fremra, se vyjadřovali veřejně, zejména pak předseda panelu, uznávaný ústavní právník Jan Kysela. Jejich vyjádření ale situaci spíše zhoršovala. Celé to skončilo tím, že předseda panelu měl nabídnout prezidentovi rezignaci, o čemž se dozvěděli novináři, a když se pak začali jednotlivých členů panelu ptát, zjistili, že pro některé je to novinka. Hlava panelu Jan Kysela pak pro novináře prohlásil, že „teď vypadáme jako hlupáci“. 

Nedorozumění se stávají. Znepokojivé ale je, že za prezidenta vysvětloval zmíněný předseda panelu kritéria, podle kterých se kandidáti vybírají. Řekl, že panovala dohoda na tom, kolik bývalých komunistů může být navrženo, jejich počet měl být omezen na nějaký počet. Nerozumím tomu, co je to za kritérium. 

Podle Ústavy se může soudcem Ústavního soudu stát bezúhonný občan České republiky, který je volitelný do Senátu Parlamentu ČR (má nejméně 40 let), získal vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v některém právnickém povolání. O členství v komunistické straně tam není ani slovo, stejně jako o věku, pohlaví atd. Podobná kritéria bychom mohli považovat za diskriminační. Dovedeno ad absurdum snad tedy měla v Ústavním soudu vzniknout předem daná menšina bývalých komunistů? Pobuřuje mě, že třicet let po pádu komunismu se u nás přistupuje k lidem podle toho, zda byli ve straně. Neměli bychom mít vyšší nároky než stranickou knížku?

Bylo by ale užitečné, aby členové panelu přestali veřejně mluvit za prezidenta a nechali ho, aby si své nominace vysvětlil sám. Takhle mu dělají medvědí službu. Pokud by svůj výběr veřejnosti nechtěl prezident vysvětlovat sám, má na to standardní aparát své kanceláře, kde alespoň víme, kdo je opravdu pověřen mluvit za prezidenta. 

Co na to prezident?

Kromě projevu na plénu Senátu k tomu neřekl mnoho. Jak víme, byl za minulého režimu také v komunistické straně, rozhodl se tehdy dělat kariéru vojáka. Prý byl prostě z takového prostředí a o tom, co byl režim zač, si udělal obrázek až později. V rámci své prezidentské kampaně pak prohlašoval, že občanům nabízí vyrovnání se s komunismem. (S režimem, který nespravedlivě věznil, týral, omezoval na svobodě a perzekvoval.)  

Jak vypadá prezidentovo vyrovnání se s komunismem, pokud myslel svá slova vážně? Možná tady je kámen úrazu: jedna věc je mít bývalého komunistu (s jeho vlastním příběhem a vysvětlením) v čele státu, druhá věc je, pokud do dalších nejvyšších rolí ve státě navrhuje někoho, kdo se podílel na represích režimu a dodnes postrádá veškerou sebereflexi. Možná by měl prezident občanům říci, jak to s tou nominací myslel, co všechno věděl a nevěděl a jak nově zveřejněné skutečnosti ovlivnily jeho názor. Občané by si to zasloužili – jde tady o něco víc, než jen o jednoho soudce, který chyboval. 

Víme tolik, že se po schválení vlastního kandidáta Senátem prezident rozhodl jeho jmenování pozdržet. Nakonec soudce Fremr svou kandidaturu složil sám. 

Kdo tedy má být ústavním soudcem?

Prezidentu republiky se (možná nechtěně) povedlo rozproudit velmi potřebnou debatu o tom, koho jako společnost chceme a potřebujeme na Ústavním soudu. Věřím, že tato debata může mít ve výsledku velmi pozitivní závěr a že v jejím průběhu prezident a senátoři vyberou a schválí ty nejlepší kandidáty, kteří nebudou pro Ústavní soud oslabením, ale vítanou posilou. Jestli se to podařilo, to zjistíme v příštích letech.

Nyní bychom měli usilovat o to, aby se členy Ústavního soudu stávali lidé, kteří nejsou propojení s velkým byznysem, respektují zákon a dovedou jednat nezávisle, kteří se osvědčili v boji za občana a nemají na svém kontě nespravedlnost, nezavírají oči před vlastními chybami a jsou opravdu ochotní jít s kůží na trh. Jinak riskujeme důvěru občanů ve stát a jeho instituce. To, co po kandidátech jako veřejnost musíme chtít, není bezchybnost, ale reflexe, ochota mluvit o úspěchu i o chybách a upřímnost.  

Text vyšel také na blogu aktuálně.cz

The post Ústavní soud není pro každého appeared first on Pavel Fischer.

Milí přátelé,

vítám vás u nové epizody mého podcastu. Tentokrát se chci věnovat špatné kondici našeho národního hospodářství a nedávno projednávané valorizaci důchodů. Novelu, která snižuje výši valorizace, jsme schválili v Parlamentu a podepsal ji prezident Petr Pavel.

Co se může stát, pokud se budeme stále jenom zadlužovat?

Předně je třeba říci, že nejen důchodový systém, ale i veřejné rozpočty v naší zemi jsou z finančního pohledu dlouhodobě těžko udržitelné. ČR se dnes zadlužuje rychlým tempem a pokud nenastane změna v uvažování o rozpočtu a dluhu, zanedlouho můžeme narazit na mantinely.

Státní dluh není nic jiného než půjčka na provoz. Náš stát nemá dost peněz, které by vybral na daních, a tak si půjčil u věřitelů. Půjčovat si může třeba u Evropské investiční banky nebo pomocí dluhopisů. V případě, že si budeme půjčovat příliš, stane se totéž, jako když začne vaše domácnost žít na dluh: lidé přestanou věřit tomu, že to dokážete všechno splácet. Obsluha státního dluhu, tedy úroky za to, kolik jsme si půjčili, budou vyšší a vyšší, a cesta k vyrovnanému rozpočtu bude daleko náročnější než dnes. Znehodnotíme dobré jméno České republiky a utrpí naše mezinárodní kredibilita.

Zadluženost nám omezuje prostor pro nezbytná opatření v případě dalších krizí a nečekaných událostí. S tím se pojí i bezpečnostní rizika. Jinými slovy: vysoká zadluženost je zranitelnost. A protože zdaleka nežijeme v ideálním světě, je okolo nás v mezinárodním prostředí celá řada predátorů, kteří by naší slabosti rádi využili. Ostražitost je na místě.

Demografická fakta

A teď k důchodům. Předně musíme vycházet z demografických údajů: naše společnost stárne. Český statistický úřad zveřejnil v roce 2018 předpověď, podle které bude mít ČR v roce 2101, tedy za méně než 80 let, přes 10,5 milionu obyvatel, z nichž téměř třetina budou senioři ve věku 65 a více let, zatímco dnes je tento podíl něco málo přes 20 %. zestárneme v průměru o pět let, protože průměrný věk bude 47,4 roku. Počet zemřelých bude každoročně vyšší než počet živě narozených dětí. Vyrovná se poměr osob v ekonomicky aktivním věku s kategoriemi seniorů a dětí. Na důchody a na mateřské bude tedy vydělávat méně osob než dnes. 

Jistě, můžete říci, je to jenom odhad. Jenže trend je jednoznačný: v průměru stárneme, dožíváme se čím dál vyššího věku. Nároky na státní rozpočet rostou. Na penze, zjednodušeně řečeno, nebude mít při současném rozložení daní a odvodů kdo vydělávat. Jak se s tím dá bojovat?

Je na místě diskuze o tom, v kolika letech bychom měli odcházet do důchodu. Je na místě diskuze o tom, jak má být nastaven důchodový systém, aby se lidé u nás nepropadali do chudoby, ale aby nebyl rozpočet zatížen víc, než je nezbytně nutné. Problém je, že důchody jsou obrovské politické téma, do kterého se žádné vládě příliš nechce zasahovat, pokud chce být zvolena i v dalším volebním období. Extrémně nepopulární, ale odpovědné kroky vyžadují poctivou celospolečenskou a politickou přípravu: vyjednávání, vysvětlování, diskuzi, naslouchání. Jak politické opozici, tak odborníkům a veřejnosti.

Do jaké situace jsme se dostali letos?

Vlivem energetické krize, války Ruska proti Ukrajině, růstu cen potravin na světových trzích, ale i neodpovědného rozhazování předchozí vlády a dalších faktorů jsme se dostali do situace, kdy čelíme nebývale vysoké inflaci. Tempo zdražování je závratné a pociťujeme to doslova všichni. Reálná hodnota našich peněz klesá.

Jak v takové chvíli postupovat? Detailní výklad rád nechám na ekonomech, ale v principu potřebujeme snížit objem peněz, které jdou do ekonomiky, abychom dále nedevalvovali jejich hodnotu. To předpokládá zpřísnit podmínky pro půjčky, osekat státní dluh a omezit výdaje, pokud je to jen trochu možné.

Jenže na míru inflace jsou navázány některé další mechanismy, které mají zaručovat spravedlivý a předvídatelný vývoj například důchodů. Podle nastaveného systému by měly být penze valorizovány s ohledem na inflaci. Jenomže ve chvíli, kdy inflace enormně roste, by to znamenalo zásek do státního rozpočtu. Znamenalo by to také rozdávat více peněz na důchodech, což by byl v konečném důsledku proinflační, nikoli protiinflační krok.

Vláda se rozhodla zasáhnout na poslední chvíli. Valorizaci tím nezrušila, ale snížila. Schytala proto velkou kritiku zákonodárců i veřejnosti, protože mohla – a měla – konat dříve. Co vláda nabídla? Návrh zákona, kterým se zvýšení důchodů kvůli inflaci sníží. K navýšení penze došlo, ale ne o tolik.

Opoziční strany v takové situaci vcelku logicky začaly blokovat jednání v Poslanecké sněmovně,  považují postup vlády za nefér útok na seniory. Argumenty vlády a opozice tu nebudu vyjmenovávat, slyšeli jsme je ve veřejném prostoru.

Legislativní nouze a retroaktivita

Aby se v takové situaci vládě vůbec podařilo návrh přijmout, rozhodla se vyhlásit stav legislativní nouze. To je výjimečný krok, ke kterému je možné se uchýlit v úzce vymezených případech, jako je živelná pohroma, ekologická nebo průmyslová katastrofa, nebezpečí ohrožující vnitřní pořádek a bezpečnost a podobně. Stav legislativní nouze dává vládě mimořádné pravomoci k tomu, aby mohla rychle rozhodovat v čase krize. Je zřejmé, že zvýšení důchodů není živelná pohroma nebo ohrožení zájmů státu. O oprávněnosti užití nouzového stavu se proto vede diskuze.

Důležitějším argumentem z hlediska opozice je však případná retroaktivita tohoto návrhu zákona. V principu jde o to, kdy vznikl seniorům nárok na zvýšení penze – zda se tak stalo automaticky, nebo k nároku dochází až na základě procesu výpočtu a stanovení na straně ministerstva.

Opoziční strany oznámily, že pokud zákon projde Parlamentem, obrátí se na Ústavní soud, aby o ústavnosti rozhodl. To je důležitý parametr, se kterým jsme počítali při projednávání v Senátu. Vedli jsme dlouhou diskuzi o tom, zda je nebo není tento návrh zákona spravedlivý, přiměřený, akceptovatelný a mravný. Mluvíme přitom o snížení výdajů o desítky miliard: podle původního výpočtu by stát vydal na valorizaci důchodů v letošním roce 34,4 miliardy letos a 58,8 miliardy příští rok. Podle vládního návrhu by se výdaje zvýšily pouze o 15 miliard letos a 25,8 miliard příští rok.

Vládní návrh tak ušetří státu během dvou let přes 52 miliard. To je důležitý a odpovědný krok, který jsem svým hlasováním podpořil. Musel jsem ale při svém vystoupení upozornit na celou řadu problémů:

1. Zmizel étos vyrovnaného hospodaření. Dříve to byly vlády vedené právě ODS, která je dnes ve vládě také silně zastoupena, kdo prosazoval vyrovnané hospodaření státu. Dnes vyrovnaný rozpočet státu potřebujeme, ale nikdo se k němu nehlásí. A to je hrubá chyba.

2. Prohloubení deficitu by mohlo být oprávněné, jde-li o deficit prorůstový. Ale to není náš dnešní případ. Obecně tedy záleží na tom, co s těmi penězi uděláme – zda je budeme projídat, nebo je investujeme do rozvoje našich budoucích kompetencí. My je projídáme. Projídáme budoucnost. A to je špatně.

3. Národní rozpočtová rada mluví lapidárně. Pokud jí budeme naslouchat, tak připustíme, že je potřeba škrtat na výdajové straně. To bude vyžadovat velkou politickou odvahu. Zatím nevidíme ani předběžné návrhy na tyto škrty, a přitom včera bylo pozdě.

4. Zároveň bude nutné navyšovat příjmy, tedy upravit systém našich daní. Národní rozpočtová rada totiž už dnes informuje o tom, že obsluha státního dluhu v roce 2022 byla téměř 50 mld. Kč. A saldo státního rozpočtu bylo více než 350 mld.

5. Také ze zahraničí zaznívají zcela jasná doporučení. OECD, Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, říká ve svých pravidelných zprávách a doporučeních, že náš hospodářský model není udržitelný, protože vysoké investice do energetiky, do dekarbonizace naší ekonomiky a další vyžadují úplně nový přístup k naší daňové soustavě. Dále připomínají nepřipravenost našeho daňového systému na digitalizaci ekonomiky nebo stárnutí obyvatel.

6. Kde vzít dodatečné příjmy? Je na místě začít promýšlet danění dopadů na životní prostředí, danění majetku – podle OECD máme nejnižší zdanění majetku ze všech zemí OECD. A přitom u nás pozorujeme koncentraci majetku, což znamená, že stávající majitelé bytů například nakupují další byty, zatímco u ostatních je přístup k novým nemovitostem mnohem těžší. Takže bude třeba připravit zvýšení daní z nemovitosti a časem navýšit korporátní daně.

7. Současné zvyšování cen je výsledek hospodaření minulých vlád, Sobotkovy a Babišovy. Je to také neschopnost centrální banky si poradit s vysokou inflací. Zkrotit inflaci ale nemůže centrální banka sama, je to také úkol pro vládu. Protože právě ve spolupráci centrální banky a vlády je možné s inflací něco dělat.

8. V ČR působí firmy se sídlem v daňových rájích. Jedním z mnoha kroků, kterým nastavíme spravedlivější podmínky v ČR, je například omezit tyto firmy k přístupu k veřejným prostředkům a státní podpoře. Vyhýbat se daňové povinnosti znamená zneužívat prostředků státu nebo EU na úkor daňových poplatníků a systémů sociálního zabezpečení. To není jen můj názor, to říká Evropská komise.

Co z toho vyplývá?

Apel na vládu je dnes jasný: je třeba zkrotit inflaci, připravit komplexní reformu daní, změnit valorizační mechanismus pro výpočet důchodů a upravit důchodový systém tak, aby vydržel a odpovídal realitě. Potřebujeme i reformu daňového systému, modernizaci veřejné správy… a tak bych mohl pokračovat.

Vláda se rozhodla jednorázově snížit tempo valorizace důchodů úpravou zákona. Má na to právo, je to její politická odpovědnost. Pokud by však mezitím nedělala nic s dalšími úkoly, aby zkrotila inflaci utrženou ze řetězu, mohli bychom tu za rok řešit úplně stejný problém.

Můj názor je, že zákon není protiústavní. V naší ústavě není zaručeno právo na valorizaci důchodu. A pak je tu ještě otázka případné retroaktivity. Pokud vznikl nějaký spor a pochybnost, a pokud pochybnosti dokonce vyjádřil prezident republiky Petr Pavel, nechť o tom rozhodne Ústavní soud.

To hlavní, co by si vláda měla z projednávání tohoto návrhu zákona odnést, je aktivně usilovat o stát, který nežije na dluh, ale který je „chytrý, efektivní a úsporný“. Přesně tak to totiž stojí také v programovém prohlášení vlády. To vyžaduje opravdu komplexní a systematický přístup. Jen těch kroků zatím nevidíme dost.

The post O důchodech a rozpočtu appeared first on Pavel Fischer.

V posledních třech letech zažíváme krizové situace, jaké jsme si do té doby ani neuměli představit. Nejprve jsme byli nuceni čelit celosvětové epidemii covidu, potom přišla ruská agrese na Ukrajinu, která citelně zasáhla životy nás všech z hlediska ekonomického i lidského. Pro občany naší republiky je opravdu těžké přemýšlet, jak zaplatit složenky za plyn či elektřinu, a současně nezůstat lhostejní ke zvěrstvům, které páchá putinovské Rusko jen několik stovek kilometrů od našich hranic.

Naše společnost dostala pořádně zabrat. Důsledky obou krizí vidíme všude kolem sebe. Jsme svědky relativizace hodnot i symbolů státnosti. Křičí se “svoboda”, a myslí se tím odmítání roušek zabraňujících šíření epidemie. Státní vlajkou se ohánějí ti, kterým nevadí být vazaly nám nepřátelského státu.

Jak se k tomu postavit? Ano, svoboda vyjádřit svůj názor a svoboda demonstrovat jsou výsadami demokracie. Jako prezident tyto svobody vždy budu respektovat. Současně však budu vědomě stavět své postoje na nejlepších tradicích naší republiky, k nimž náleží úcta k české státnosti, boji našich legionářů, obětem dvou světových válek a holocaustu, hrdinům odboje a obětem komunistické totality.

V diskuzích s občany jsem mnohokrát slyšel otázku: “Co máme dělat? Jak máme zabránit rozdělování společnosti, šíření extrémistických názorů nebo postojů nepřátelských vůči naší zemi?” Na to mohu odpovědět: Takovým jevům můžeme bránit jedině tím, že se zajímáme o dění kolem nás i ve světě. Je doslova životně důležité využívat práva volby, dožadovat se informací a nápravy veřejných věcí od zastupitelů v obcích, městech a krajích. Být živou součástí veřejného dění je ostatně výsostným právem každého občana demokratického státu. Jedině tak můžeme měnit věci kolem sebe. Osobně mám totalitu v živé paměti a už nikdy v ní nechci žít. Ve svém profesionálním i soukromém životě bojuji proti totalitě a jakémukoli omezování lidských práv a hodlám v tom aktivně pokračovat i jako prezident. Nikdy nedopustím ohrožení naší suverenity ekonomickou či politickou závislostí na jiném státě.

Chci připomenout, že EU a NATO nejsou nadřazená uskupení, která by nám přikazovala, co dělat. Máme v nich suverénní hlas a plnohodnotně se podílíme na jejich rozhodování. Do těchto elitních společenství jsme vstoupili se záměrem sdílet naši suverenitu, posílit vymáhání práva, rozvoj ekonomiky, obranu a bezpečnost. Bez systematické pomoci Evropské unie by obnova a rozvoj naší republiky v posledních dvou desetiletích neprobíhaly tak uspokojivě. Bez našeho členství v NATO bychom za současné ruské agrese na Ukrajinu byli ve vážném ohrožení. Naše členství nám umožňují spojení v silnější celek. Se spojenci nacházíme cesty k řešení závažných otázek současného světa, kde občanská práva, prosperita, důstojný život a bezpečnost zdaleka nejsou samozřejmostí.

V krizích dnešní doby jsme nuceni přijímat krátkodobá opatření, která nám ve výsledku komplikují výhled do budoucnosti. Chybí nám horizont. Citelně nám chybí dlouhodobé strategie. Právě v krizích se ukazuje, že občané a podnikatelé se mnohem víc než kdy jindy potřebují spolehnout na výkonný stát. Musíme se naučit vidět dál, než je měsíc nebo rok, než jedno rozpočtové či volební období. A tady prezident může a musí pomoci.

Proto chci z pozice prezidenta podnítit diskusi o dlouhodobých plánech v oblasti sociální a zdravotní péče, udržitelnosti důchodů, zlepšení životních podmínek v sociálně slabých regionech, rozvoje nezávislé energetiky, ekologie a udržitelnosti, ochrany klimatu, odpovědné péče o krajinu, digitalizace a modernizace silničních a železničních sítí. Je potřeba, aby vláda se vší vážností přistoupila k vypracování dlouhodobých plánů rozvoje státu ve všech oblastech s výhledem na dvacet či třicet let. Jedině to nám bez větších výkyvů umožní reagovat na krizové situace, jaké dnes prožíváme v oblasti zásobování energií a navíc pod hrozbou evropského válečného konfliktu.

Předpokladem toho je důsledně snižovat zadlužení státu, abychom co nejdřív obrátili znepokojivý trend vývoje veřejných financí. Jinak se naše dnešní dluhy promění v daně, které budou muset platit naše děti. A pokud bychom se zadlužili příliš, přijdeme o suverenitu, protože o nás budou rozhodovat ti, kdo nám dnes půjčili. Naše republika nesmí jen pomyslně dobíhat ujíždějící vlak s novými výzvami. Musíme tento vlak začít řídit, a to s velkým respektem k budoucím generacím. Začneme-li vážně promýšlet budoucnost, i naše veřejné debaty dostanou zřetelný směr.

Do budoucnosti nejdeme s prázdnýma rukama. Můžeme se opřít o tradice naší republiky, o odkaz statečnosti a odvahy našich předků, z nichž mnozí neváhali položit život za svou vlast. Tradice představuje kořeny, ze kterých vyrostla naše demokracie. Je na nás, abychom je rozvíjeli v úctě k naší státnosti, v budování bezpečnosti a obrany, v pomoci slabým a utlačovaným. V těchto důležitých úkolech je role prezidenta jako vůdčí osobnosti státu naprosto nezastupitelná.

Přeji si, aby Česká republika byla hrdou a respektovanou demokratickou zemí, jejíž prezident spolu s vládou a parlamentem dokáže mluvit jedním hlasem. V době vážných otřesů a celosvětových krizí je to zásadní. Tak můžeme být silným, spolehlivým a respektovaným státem, spojencem, připraveným vnášet do evropské politiky nové impulsy a nové možnosti spolupráce.

Jako prezident budu na prvním místě hájit zájmy České republiky a plně napomáhat zabezpečení kvalitního života všech jejích občanů bez rozdílu.

Na závěr chci poděkovat všem poslankyním, poslancům, senátorkám a senátorům, kteří mi svými podpisy umožnili kandidaturu. K dnešnímu dni je jich celkem 51. Velmi si vážím jejich důvěry. Podporu z obou komor a napříč politickým spektrem vnímám jako silný závazek pro svou práci.

The post Projev Pavla Fischera k vyhlášení prezidentské kandidatury appeared first on Pavel Fischer.

Od února 2022, kdy Putin rozpoutal válku proti Ukrajině, řada států Evropské unie omezila či pozastavila vydávání turistických víz občanům Ruska. Česká republika omezila vydávání víz hned po ruské invazi na Ukrajinu s ohledem na ruský teroristický útok ve Vrběticích. Vše ale dostalo nový rozměr s vyhlášením mobilizace v Rusku. Ta má zasáhnout ne stovky tisíc, ale možná více než milion Rusů. Desetitisíce z nich nyní hledají nejkratší cestu do zahraničí.

Jejich cílem jsou státy, s nimiž Rusko hraničí na jihu, jako Gruzie, Kazachstán nebo Mongolsko. Nicméně desetitisíce prchajících využily také možnost dostat se do států v Pobaltí, které sdílejí schengenskou dohodu o volném přeshraničním pohybu – a to je situace, která se přímo dotýká všech států Evropské unie a ohrožuje jejich bezpečnost.

V reakci na to nedávno omezily vstup pro občany Ruské federace Litva, Lotyšsko, Estonsko a Polsko. Zákaz vstupu je zaměřen na turisty a nevztahuje se například na ruské disidenty, kteří v EU hledají politický azyl, na osoby s trvalým pobytem v unijních zemích či na ty, kteří navštěvují rodinné příslušníky. Státy své rozhodnutí zdůvodňují ochranou vlastní bezpečnosti, což je zcela na místě – připomeňme, že aktéři všech teroristických útoků, které Rusové v Evropě provedli, využívali turistickou identitu. Finsko, které má nejdelší hranici s Ruskem, se nechalo slyšet, že uzavření hranic připravuje v nejbližší době. Čtveřice – s Finskem už pětice – zmíněných států nicméně těžko zabrání Rusům, aby na jejich území, a tedy na území EU, vstoupili přes jiný členský stát Schengenu. Proto žádají, aby všech 27 unijních zemí se začalo lépe koordinovat a zavedlo podobně striktní opatření. Zároveň tyto státy začínají Rusy s trvalým pobytem varovat, že pokud odejdou a zapojí se do agresivní války Ruska proti Ukrajině, úřední cestou ztratí nárok na návrat.

Je vhodné, aby se k otázce udělování víz prchajícím Rusům postavila Evropská unie jednotně? Tato otázka ležela na jednacím stole již během léta. Velké a vlivné státy jako Německo nebo Francie tvrdošíjně obhajovaly neomezené vydávání turistických víz, a tak ke shodě nedošlo. Je přirozené, že jinak potřebují situaci řešit státy přímo hraničící s Ruskem, a jinak státy, kam po uzavření leteckého provozu v rámci sankcí mohou Rusové dorazit jen z nějaké třetí země. Ostatně vydávání víz je výsostně založeno na suverénním rozhodnutí každého státu.

Jak se k situaci staví Česká republika? Ministr zahraničí Jan Lipavský před několika dny potvrdil, že náš stát nebude automaticky vydávat humanitární víza Rusům masově prchajícím po vyhlášení částečné mobilizace. Toto opatření jednoznačně podporuji. Rusové neutíkají před politickým pronásledováním nebo před válkou, ale protože nechtějí splnit povinnost uloženou jejich vlastním státem v souladu se zákony Ruské federace. Takový důvod není humanitární situací.
Zcela protikladně se však k této otázce postavil prezident Miloš Zeman. V televizním rozhovoru na CNN Prima uvedl, že víza by ČR měla udělovat Rusům stejně jako ukrajinským uprchlíkům. “Člověk, který prchá z Ruska, není bezpečnostní riziko,” uvedl doslova. To ale dost dobře ani nejde zařídit. Protože zatímco s Ukrajinou má EU již přes pět let podepsanou dohodou o bezvízovém styku, takže se Ukrajinci mohou po území států EU pohybovat bez omezení, v případě Ruska je situace úplně jiná. Po ruské agresi proti Ukrajině se totiž EU rozhodla vízové podmínky pro ruské občany naopak zpřísnit.

Názor současného prezidenta a vrchního velitele ozbrojených sil považuji v této krizové situaci za bezprecedentní. Bagatelizuje bezpečnostní riziko, které pro nás i celou EU představují ruští běženci v řádech milionů, jejichž politickou historii nikdo nekontroluje. Je přece obecně známo, že drtivá většina Rusů podporuje válku proti Ukrajině, a proto je nepřijatelné, aby se tito lidé mohli po Evropě volně pohybovat.

Zemanovo srovnání ukrajinských humanitárních uprchlíků a Rusů prchajících před mobilizací je lidsky odpudivé. Nerozlišuje Ukrajinu a Rusko a popírá odlišné vízové režimy obou zemí. Kořeny tohoto názoru hledejme v Zemanově letitém proruském postoji, kterým se nikdy netajil, v jeho srdečných návštěvách Kremlu a bratříčkování se s Putinem a v prorusky orientovaném prostředí prezidentské kanceláře. Poslední kapkou ostatně bylo Zemanovo vlastizrádné chování bezprostředně po Vrbětickém útoku a jeho neschopnost vykonávat úřad hlavy státu. Za to si od senátního výboru pro zahraničí, obranu a bezpečnost vysloužil návrh na aktivaci článku 66 ústavy.
Ale zpět k tématu. Vydávat humanitární víza lidem, kteří individuálně požádají o politický azyl a podrobí se procedurám vedoucím k jeho udělení, je nadále naší povinností. V tom ČR také bude pokračovat. Konkrétně může jít o politické oponenty režimu, nebo dokonce o ty, u nichž se prokáže, že právě po vyhlášení mobilizace kladli režimu otevřený a aktivní odpor. Každá taková žádost však musí být posouzena a vyhodnocena jednotlivě v souladu s mezinárodními konvencemi a s naším právním řádem. Navazujeme tím na vznešenou tradici masarykovské první republiky, která silám opozičním vůči komunismu otevřela dveře.

A pak jsou tu ruští občané, kteří mají víza do EU na deset let s možností opakovaně překračovat hranici, na které se prozatím žádné omezení nevztahuje. Ruskou hrozbu ale musíme brát velmi vážně, proto musíme být připraveni nastolit v EU diskusi o přezkumu těchto dlouhodobých víz.
Česká Republika jako předsedající země v EU má velkou odpovědnost. Volný pohyb přes hranice je jednou z výsad Schengenu, kterou bychom neměli bez dalšího zničit. Na druhou stranu platí, že bezpečnost vlastních občanů musí být vždy a za každých okolností na prvním místě.

The post Proč by Česká Republika neměla přijímat Rusy prchající před mobilizací appeared first on Pavel Fischer.

V srpnu 2022 jsem podruhé od začátku ruské okupace absolvoval cestu na Ukrajinu. V početnější delegaci evropských politiků jsem byl tentokrát z ČR jediný. Cílem naší cesty byla podpora Ukrajiny a intenzivní osobní jednání členů parlamentů z celé Evropy. Pozval nás předseda Verchovné rady Ukrajiny Ruslan Stefančuk.

Před odjezdem jsem si zrovna pročítal bezpečnostní pokyny, když mi na mobil přišla notifikace o zvýšeném riziku raketových útoků na Kyjev v nejbližších dnech. Ukrajina totiž slaví výročí nezávislosti a ve stejný čas uplyne půl roku od ruské invaze. Od Ruska musíme čekat cokoli. V tu chvíli jsem si automaticky začal znovu kontrolovat, že mám zabalenou powerbanku a nádoby na vodu, že mechanické hodinky ukazují správný čas, že baterka svítí… a přitom jsem věděl, že v případě raketového útoku mi to bude všechno na houby.  

Mezi účastníky naší cesty byli předsedové zahraničních a bezpečnostních výborů, které dobře znám. Jedním z nich byl třeba zástupce Británie: vyprávěl mi cestou, jak byl jako kluk v Praze, kde za americké cigarety dokázal získat neuvěřitelné věci, například v hospodě pivo nebo čepici vojáka Československé lidové armády. V delegaci byli dále kolegyně a kolegové z parlamentů Norska, Německa, Řecka, Polska, Španělska, Litvy, Estonska, Irska, Spojeného království, Francie, Rumunska, Lotyšska, Chorvatska nebo Finska. 

Do Kyjeva jsme navzdory komplikacím dorazili v takovou hodinu, že jsme ještě stihli všechny důležité schůzky. Měl jsem možnost mluvit s celou řadou místních. V parlamentu nás přivítal předseda Ruslan Stefančuk a jeho zástupce Oleksandr Kornienko. Poděkovali nám za to, že jsme přijeli, a zahrnuli nás informacemi. Přípravu na vstup do EU bere Ukrajina nesmírně vážně, na podzim chtějí mít všechny úkoly splněny. Potom může začít vyjednávání o členství. Jejich jistota a odhodlání jsou nakažlivé.

Druhý den ráno, na svátek nezávislosti Ukrajiny, mě vzbudil poplach. Mechanicky začínám fungovat podle předem připraveného scénáře, beru si jen nezbytnosti a mířím do krytu. Na chodbě se ještě gesty domlouvám s vojákem na dalším postupu. V krytu potkávám kolegy z naší delegace, na nichž je vidět, v jaké chvíli je poplach zastihl. Je to přesně půl roku od chvíle, kdy Putin zaútočil na svrchovaný stát Ukrajina, riziko útoku je vyšší než jindy. Pod hrozbou raketového útoku člověk o svrchovanosti hned uvažuje jinak.

Po ranním nácviku evakuace do krytu pokračovala naše jednání v parlamentu s předsedy výborů – hospodářského, zahraničního, pro evropskou integraci, pro lidská práva a mnoha dalších. Navazovalo jednání s vicepremiérkou. Náměstek ministra obrany nám umožnil nahlédnout do vývoje bojů na frontové linii. Ukrajina potřebuje munici a zbraně. Rusko má pořád obrovskou převahu, přestože se jeho postup daří brzdit a oslabovat cílenými útoky na na logistiku a sklady. Porovnáváme data a necháváme si vysvětlit, jak dobře slouží výzbroj, ale i moderní technika dostává v bojových podmínkách zabrat a potřebuje servis. 

Večer jsme jednali také s diplomaty USA a EU. Přemýšlím o jejich slovech, že EU vyrostla na řešení konfliktů, tudíž je i tento válečný konflikt příležitostí, aby právě Ukrajina našla ve státech EU zastání. Daří se to, i když na můj vkus nesnesitelně pomalu. Na den nezávislosti kancléř Scholz oznámil další pomoc Německa v dodávkách zbraní Ukrajině.

Pak jsme na Ukrajině navštívili Boroďanku, Buču, Irpiň, Makariv. Ruská armáda tam vybombardovala nemocnice, mateřské školy, kulturní centra, bytové domy. Pálili jako zběsilí do civilních objektů, v nichž nebyla žádná vojenská přítomnost. Na hřbitově v Buči procházím mezi nově zřízenými hroby. Odpočinek tu konečně našly oběti masakru, které nedávno exhumovali z hromadného hrobu, a vojáci, kteří město bránili. Zahlédnu dva členy delegace, jak se spolu začali modlit za zemřelé. To místo má v sobě velkou sílu. 

Na začátku této tak zvané speciální operace si Putin vytkl, že chce Ukrajinu zničit. Mluvil proto o údajných nacistech nebo o nutnosti Ukrajinu demilitarizovat, deukrainizovat nebo dokonce deeuropeizovat. Udělal ale chybu. Kdyby opravdu měl s Ukrajinou nějaký problém, mohl s klidem přijít do OSN a tam celou věc předložit k projednání na Radě bezpečnosti. To však neudělal. Rozpoutal peklo, v němž lidé umírají po tisících. Cílené útoky především na civilní obyvatelstvo se staly jeho hlavní zbraní.

Blíží se zima. Ukrajinci potřebují obnovit 30 tisíc bytových domů, 150 tisíc mostů a silnic, 160 škol a na 200 zdravotních zařízení. Rusko dodržuje jednotný postup: vojensky ničit civilní cíle, zaminovat, odpojit elektřinu, plyn, vodu a odříznout internet, aby občané neměli svobodný přístup k informacím. Špinavá voda nebo zničené nemocnice způsobí, že lidé musí odejít pryč, aby přežili.

Za týden začíná škola a v jedné třídě v Kyjevě namísto pětadvaceti dětí nastoupí jenom tři. Všechny ostatní jsou v exilu nebo odjely k příbuzným do bezpečí. Děti by neměly ztratit kontakt s rodnou zemí, s jazykem a výukou dějepisu nebo literatury a matematiky v ukrajinštině. Ta válka musí být jen závorka, kterou je třeba co nejrychleji uzavřít. A umožnit kamarádům ze třídy zase být spolu.

Později odpoledne jsme měli schůzky s ministrem energetiky, ministrem zahraničí a poradci prezidenta Zelenského. Pak jsme nastoupili do vlaku a jsme na cestě zpět domů. Celou cestu jsme se snažili využít vzácný společný čas. Probírali jsme, co jsme viděli, co jsme se dozvěděli a co můžeme udělat. 

V těch dnech byl na Ukrajině také polský prezident Duda nebo britský předseda vlády Johnson. Jsem za to rád. Jde tu o mimořádný výraz podpory. Osobní zkušenost k člověku navíc promlouvá víc než novinové titulky. Jinak ruskou agresi vidíme my, kteří jsme poskytli azyl uprchlíkům a přesvědčujeme ostatní, že Rusko musíme zastavit všemi prostředky, jinak například geograficky vzdálení Irové nebo Španělé. Je v zájmu nás všech, aby se západní politici mohli přímo na místě seznámit s tím, co Ukrajina, která čelí nebývale silné agresi, dosud z poskytnuté pomoci využila a co dnes potřebuje.

Dopady války jsou devastující pro všechny. Nejprve v rámci OSN. Mezinárodní společenství budovalo po druhé světové válce systém s jediným cílem. Aby se hrůzy druhé světové už nikdy nemohly opakovat. Jenže Rusko má právo veta a pokaždé, když se mělo o válce proti Ukrajině jednat, toho práva využilo. A tak s pomocí Číny, která také nezůstává pozadu, v OSN obě země zablokovaly jakoukoli cestu k nastolení klidu zbraní. Žádné jednotky s mandátem OSN se na Ukrajinu nevyšlou, protože si to Rusko nepřeje. A tak OSN přihlíží jako divák masakrům civilních obyvatel, jako by se ho to ani netýkalo. 

Evropa je ve velmi vážném ohrožení. V těchto otázkách nelze uzavírat kompromisy, nelze o nich s Putinem jednat. Jeho územní nároky prostě nelze přijmout, není tu už další prostor pro pragmatický přístup. Ten zkoušely státy EU vůči Rusku již po invazi na Donbas v roce 2014. Západ si tehdy nepřál eskalaci s Ruskem, donutil Ukrajinu jednat v rámci minských dohod a vyzvat ji, aby přijala okupaci. Ale taková politika skončila nezdarem a ještě větší válkou. Hořké plody těchto pragmatických kompromisů západních lídrů máme na stole dnes. 

Jak říkal Boris Johnson při své návštěvě Ukrajiny, také si nikdy nesedáte k vyjednávání za stůl s člověkem, který je rozhodnutý vás zabít. Stejně tak nelze brát Putina a jeho nároky vážně, bylo by to velmi nebezpečné. 

Ukrajina je pod palbou, krvácí, její existence jakožto státu se rozhoduje v ostrých bojích na život a na smrt. A přitom se ukrajinská politika zároveň doslova mobilizuje, aby obstála a co nejrychleji naplnila podmínky pro vstup do EU. Status kandidátské země dostala Ukrajina se seznamem úkolů. Dnes vidím obrovské odhodlání, že by je snad mohla mít splněny ještě v tomto roce. Chce dokonce být připravena otevřít negociace s EU před koncem roku. Jejich zápal a motivace jsou neuvěřitelné. Jsou si vědomi toho, že rozhodují o svém budoucím osudu a hrají historický zápas o směřování své země. Měli bychom jim v této chvíli též jako předsednická země EU všestranně pomáhat. 

Bojová frontová linie mezi svobodou a nevolnictvím prochází podél linie bojů na Ukrajině. Kdybych měl svoje dojmy z cesty vyjádřit jednou větou, řekl bych: právo a demokracie musí zvítězit a autokracie musí prohrát. 

The post Moje druhá válečná cesta na Ukrajinu appeared first on Pavel Fischer.

V této epizodě mého podcastu se chci vrátit k jedné významné události zahraniční politiky, a sice k návštěvě Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu, která se uskutečnila začátkem srpna roku 2022.  

Pro začátek je důležité uvést politický kontext. Čínská lidová republika považuje Tchaj-wan za vzbouřeneckou kolonii, usiluje nad ní získat kontrolu. Pokud někdo jedná s Tchaj-wanem jako se sobě rovným partnerem, uznává tím podle Číny nepřímo jeho suverenitu – a to považuje Čínská lidová republika, či spíše její komunistické vedení za urážku citů čínského lidu a nepřístojnost. 

V souvislosti s návštěvou šéfky americké sněmovny reprezentantů na Tchaj-wanu se mluvilo o hrozbě války. Tak moc měla být Čína pobouřena. 

Vojenské manévry, které „Osvobozenecká lidová armáda“ uspořádala kolem ostrova, celý Tchaj-wan izolovaly, omezily námořní i leteckou obchodní dopravu a vážně ohrozily jeho bezpečnost. Přes ostrov letěly poprvé čínské rakety, poprvé byly překročeny námořní hranice, za nimiž se plavidla Čínské lidové republiky nikdy neměla ocitnout. 

V komentářích a analýzách na adresu americké političky zaznívaly kritické hlasy: prý měla raději zůstat doma a Čínu nedráždit. Peking demonstroval svou sílu. Ve výsledku prý Pelosiová zájmům Tchaj-wanu uškodila.

Jsem přesvědčen, že tento problém máme vidět i ze zcela opačného úhlu pohledu. Protože prosperita a bezpečnost v Indo-Pacifiku má přímý dopad i na naši prosperitu a bezpečnost v Evropě, vysvětlím proč. 

Pelosiová se opravdu neřídila radami opatrných, nezalekla se obrovského tlaku a nehrála podle not, které se připravují v Pekingu. Ty noty připravuje Peking nejen pro Pelosiovou, ale doslova pro celý svět, tedy i pro nás. A to, že se podle nich někdy hraje i v naší zemi, bychom měli umět včas rozlišit a rozhodně odmítnout.   

Pelosiová přesto navštívila Tchaj-wan, čímž donutila Peking odkrýt všechny karty. Peking musel dát na stůl svoje útočné plány. Žádné „omlazení“, které soudruh generální tajemník Si Ťin-pching slíbil ke stoletému výročí partaje komunistické Číně, se nekoná. Tady se počítá hrubá síla, počítají se bombardéry, ponorky a rakety. A to jen proto, že občané Tchaj-wanu nechtějí na svém ostrově dosadit k moci komunistickou stranu z Číny, ale chtějí dál jít vlastní cestou.

Čína nemá v plánu nechat Tchaj-wan na pokoji, má na něm pečlivě vystavěnu propagandu zaměřenou na vlastní obyvatelstvo. Čína tvrdí, že je Tchaj-wanem ohrožena, a má v úmyslu zabrat ho třeba i vojenskou silou. A až ho zabere, pak nastoupí masová převýchova obyvatelstva, jak sdělil velvyslanec lidové Číny zkoprnělému novináři ve francouzské televizi. A o tom, že převýchova v Číně znamená zločiny proti lidskosti a otevřené násilí, už víme dokonce i z oficiálního raportu, který v srpnu 2022 zveřejnila komisařka OSN pro lidská práva. 

Svou cestou na Tchaj-wan Pelosiová komunisty v Číně dokonale vytočila. Vyvolala tak násilnou reakci ze strany Číny, že alespoň světové společenství bude od nynějška lépe připraveno na to, co může přijít. Šéfka amerického parlamentu svou návštěvou všem pomohla otevřít oči. 

Všem? Vlastně ne tak docela. Protože kritikové její návštěvy jsou také a především v samotných Spojených státech. Amerika by se prý měla starat hlavně sama o sebe a svou prosperitu a bezpečnost, protože starostí má nad hlavu. 

Jenže to v současné době nelze. Podobný názor může vycházet z velké naivity nebo hrubé neznalosti čínského imperiálního režimu. Protože máme-li vycházet z analýzy současné čínské politiky, nutně si všimneme, že provedla obrat. Už to není režim pečující především o soudržnost a jednotu vlády Říše středu, jak se Číně také říkalo. 

Dnešní Čína expanduje, prosazuje se a usiluje rozšiřovat svůj vliv po celém světě. Poměry sil se změnily. Zatímco se USA mohly skutečně v minulosti zavřít do izolacionismu, dnes jsou Američané ohroženi, a to především právě ambicemi Číny. A pokud totalitní velmoc ohrožuje parlamentní demokracii, jde o hru, která se týká i nás. 

Čína má zájem se prosadit ve světě a měnit pravidla hry ve svůj prospěch. Nemá v úmyslu brát ohledy na USA, na pravidla v OSN, na mezinárodní právo nebo na pravidla v EU, nebo na to, jakou budoucnost chtějí své zemi vtisknout občané na Tchaj-wanu. Těch pár komunistů, kteří obklopují generálního tajemníka čínské komunistické strany, mají jasno. A už dávno nemohou tvrdit, že venkovská zaostalá chudá rozvojová země, tedy Čína šedesátých a sedmdesátých let, která potřebovala zajistit lidem základní potraviny, na nikoho neútočí. Čína zbrojí, její výdaje na armádu raketově rostou. 

Si Ťin-pching má něco společného s Vladimirem Putinem. Mnozí tvrdili, že putinovské Rusko nemá zapotřebí útočit na Ukrajinu, a potom v šoku sledovali 24. února 2022 ostré bojové operace ruské armády na území Ukrajiny. Stejně tak bychom měli umět přečíst zprávy z Pekingu o jejich plánech. Jinak by západní civilizace mohla zaspat další zlomový okamžik. 

I proto jsem přesvědčen, že ve výsledku bychom měli šéfce americké sněmovny poděkovat. Nancy Pelosiová svou návštěvou na Tchaj-wanu možná způsobila zmatek, ale s její pomocí dnes lépe čteme mocenské plány komunistické Číny. Peking chce, abychom ho brali vážně, včetně hrozby použití nejmodernějších zbraní a obrovské síly armády. Je na čase se probudit. To platí o Evropské unii, která v nedávné minulosti až příliš naslouchala zájmům korporátů a firem s byznysem v Číně. A platí to také o České republice, která právě v době, kdy podcast natáčím, Evropské unii předsedá. 

Uvedu jeden příklad: v roce 2020 jsme ve Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu uspořádali veřejné slyšení na téma odolnosti veřejných institucí proti zahraničnímu vlivu. Výsledky byly šokující: Česká republika kupříkladu nemá funkční systém, který by připravoval úředníky na úrovni krajů a obcí na kontakt s čínskými komunisty. Úředníci jim tak důvěřivě sdělovali ty nejniternější informace o tom, jak různé systémy, například dotační nebo sociální, fungují nejen u nás, ale v celé EU. Česká republika také nemá evidenci, koho se Čína pokouší v ČR opakovaně kontaktovat a proč. A přitom víme, že snahy byly usilovné, zejména pomocí naslibovaných investic, které se nikdy neuskuteční. 

Zasaďte to do kontextu informací od BIS, že každý Číňan je povinen poskytovat informace tajným službám nebo že pracovníci některých čínských firem získávaly podrobné údaje o životě českých úředníků a odevzdávali je do Číny. Je vidět, že i my máme co dohánět. Růžové brýle o přátelství a investicích jsou naštěstí pryč. Teď ještě začít vidět ty hrozby. 

The post USA, Tchaj-wan, Čína, sliby a výhružky appeared first on Pavel Fischer.

V červenci roku 2022, kdy podcast natáčím, byl na návštěvě v Česku předseda tchajwanského parlamentu You Si-kun. Na první pohled by se to mohlo jevit jako oficiální návštěva jako každá jiná, jenomže se neobešla bez kontroverzí. Proč? Abych to vysvětlil, musíme mluvit o vztazích Tchaj-wanu i ČR s Čínou. Vezmeme to popořádku. 

Ostrov Tchaj-wan, oficiálním názvem Čínská republika, je demokracie. Má vlastní parlament a instituce, vlastní zákony, samosprávu, vládu i prezidentku. Má státní symboly, vlajku a také armádu. 

Dnes je to lídr v mnoha oblastech průmyslu, který na evropském kontinentu hledá zahraniční partnery pro spolupráci. Jedná se o tak významná odvětví, jako je chytré strojírenství, nanotechnologie, polovodiče, vesmír a další. Tchaj-wan je například kapacita ve vývoji a výrobě mikročipů, které dnes používáme doslova na každém kroku. Vzpomínáte si, jak byla během pandemie kvůli nedostatku čipů ochromená výroba například ve škodovce? Bez Tchaj-wanu a jeho know-how se prostě neobejdeme. 

Je skvělou zprávou, že spolupráce mezi ČR a Tchaj-wanem se mimořádně slibně rozvíjí. Podle informací vládní agentury CzechInvest vytvořily tchajwanské investice v ČR od roku 1993 do roku 2021 na 24 tisíc pracovních míst. 

Před necelými dvěma lety, na přelomu srpna a září 2020, jsme navštívili Tchaj-wan pod vedením předsedy Senátu Miloše Vystrčila s delegací podnikatelů. Vzpomínám si, jak mimořádně přísná tehdy platila protipandemická opatření. Na místě jsme byli několikrát denně testováni, nesměli jsme opustit hotel. Uspořádat takovou cestu byl už jen proto velký risk. Vyplatilo se. Čekalo nás srdečné přijetí a mimořádně zajímavá politická jednání.  

Podnikatelům se s naší podporou podařilo navázat důležité kontakty a spolupráce s tchajwanskými partnery funguje velmi dobře. Pokud se vše podaří, otevřou tu brzy rovnou dvě investiční banky z Tchaj-wanu své pobočky a mezi hlavními městy Prahou a Tchaj-pejí bude dokonce přímé letecké spojení. Dojednávají se vstupy firem z různých odvětví na český i tchajwanský trh.

Výsledky cesty byly rychle vidět i pro veřejnost: Česká republika po našem návratu obdržela jako dar stroje na výrobu ochranných pomůcek proti covidu. My jsme naopak Tchaj-wanu poskytli vakcíny. A nelze nezmínit pomoc ze strany Tchaj-wanu obcím na Břeclavsku a Hodonínsku, které v červnu 2021 zasáhlo tornádo. Jinými slovy: máme vůli si pomáhat v nouzi, záleží nám na vzájemných vztazích a myslíme to vážně. Aktuální návštěva předsedy tchajwanského parlamentu v ČR je toho významným potvrzením.

V diplomacii platí, že to, co zůstává nevyřčené, může být důležitější než všechna slova. V případě Tchaj-wanu je jedno slovo, které mnozí raději nevyslovují. To slovo zní „stát”. 

Tchaj-wan si totiž nárokuje pevninská Čína pod vedením komunistické strany. Považuje ho za svou vzbouřeneckou kolonii, která nemá nárok na sebeurčení. Jedná se o dekády trvající nepřátelství, které se promítá do světové politiky. Čína, která v poslední době vyniká svou ostrou a agresivní diplomacií, prosazuje, že má v podstatě právo si zabírat nová území. Zabrala a vojensky obsadila mezinárodní vody v Jihočínském moři a tvrdí, že její je i Tchaj-wan. A přitom nad ním komunistická Čína nikdy neměla moc. V důsledku šikany ze strany ekonomicky mocné Číny jako stát uznává Tchaj-wan pouze 14 států. 

Česká republika už od sametové revoluce, podobně jako jiné demokratické státy, říká, že má „svou politiku jedné Číny“. Zájmeno „svou“ je tu velmi důležité. Říkáme tím, že máme na věc vlastní názor a nemáme vůči Číně v tomto smyslu žádné závazky. Pokud bychom slovo “svou” nepoužili, opakujeme představy a zákazy komunistů z Číny, a to by byla velká chyba.  

Jak naše cesta na Tchaj-wan, tak současná návštěva tamějších představitelů u nás proto přiměla čínskou ambasádu, aby vydala odmítavá stanoviska a protesty. To není nic neobvyklého – překvapivé by naopak bylo, kdyby to nedělala. 

Pracoval jsem jako politický ředitel v Kanceláři prezidenta republiky v době, kdy byl prezidentem Václav Havel. Také tehdy jsme dostávali na stůl čínské protesty. Prezident Václav Havel však tvrdil, že s komunistickou Čínou musíme jednat jako rovný s rovným, jinak si nás nebude nikdy vážit. To stejné platí o Rusku a dalších nedemokratických státech. Kloním se ke stejnému názoru. 

Jak to vypadá, když Číně naopak poklonkujeme, jsme si bohužel zažili během mandátu Miloše Zemana. Prezidenta s čínskými poradci, který byl opakovaně mluvčím velkých firem s byznysem v Číně. Čína si k nám dovolí skutečně cokoli, ale jen pokud jí to umožníme. A zkouší to všude – nejen v Evropě, ale třeba v Africe, kde poskytuje štědré půjčky a de facto si kupuje celé státy. Smutným příkladem je v tomto smyslu také Srí Lanka. U nás musí platit, že svoboda není na prodej. 

Otázku státnosti za Tchajwance nevyřešíme a není to ani naším úkolem. Ale nemůžeme ignorovat, jak nespravedlivě mezinárodní společenství s Tchaj-wanem zachází. Na nátlak Číny je dnes Tchaj-wan vyloučen z mezinárodní spolupráce, ať už se jedná o Interpol, Světovou zdravotnickou organizaci, bezpečnost civilního letectví nebo řešení zhoršování klimatu.

Přestože to stanovy daných mezinárodních organizací umožňují, přestože se jejich jednání běžně účastní vědecké týmy, nevládní organizace nebo soukromé korporace, přestože se jejich závazky Tchaj-wan dobrovolně řídí a chová se jako odpovědný člen mezinárodního společenství, nesmí být účastníkem. Ani jako tzv. pozorovatel. Takové jsou dopady čínského vlivu. 

Česká republika, především vláda a Senát, naopak dávají najevo, že s Tchaj-wanem počítáme. Vláda to má dokonce v programovém prohlášení. Předseda tchajwanského parlamentu You Si-kun vystoupil před senátory s projevem. To je čest, které se dostává jen významným hostům, v nedávné minulosti například běloruské opoziční lídryni Svjatlaně Cichanouské nebo ministru zahraničních věcí USA, kterým byl v tehdejší administrativě Mike Pompeo. 

Za senátní výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost jsem navrhl přijmout usnesení, ve kterém vítáme příležitost posilovat spolupráci našich parlamentů a deklarujeme zájem na posilování spolupráce s Tchaj-wanem jakožto subjektem mezinárodního práva. 

Právě tato formulace, subjekt mezinárodního práva, vzbudila pozornost a vyvolala diskuzi, jestli tím náhodou nedráždíme Čínu a nepřiléváme olej do ohně. Jenomže to bychom přistupovali na čínská pravidla. Tchaj-wan nepopiratelně je subjektem mezinárodního práva, a to po dlouhá desetiletí. Uzavírá mezinárodní smlouvy, dokonce je signatářem Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, podle které se řídí provoz mezinárodních vztahů. Kdybychom se zdráhali to pojmenovat, zůstalo by to jako slon v místnosti. Pokud bychom připustili, že Tchaj-wan nemůže o sobě rozhodovat sám a je jenom objektem mezinárodního práva – žádná další varianta totiž neexistuje –, pak bychom tím připustili, že platí princip o nás bez nás. A to je, jak víme z naší vlastní historie, cesta do záhuby.

Občas se objeví hlasy, že si máme vybrat, protože nemůžeme mít dobré vztahy s ČLR a s Tchaj-wanem zároveň. Jenomže opak je pravdou. Uvedu jeden příklad z historie: Po celou dobu existence DDR, tedy Německé demokratické republiky, mohlo dokonce i komunistické Československo udržovat a rozvíjet vztahy se západním Německem, tedy se Spolkovu republikou. A docela stejně platí, že tak jako má ČR dnes plnohodnotné vztahy s Korejskou republikou, tedy s Jižní Koreou, tak můžeme mít diplomatické vztahy i s jejím severním sousedem, s Korejskou lidově demokratickou republikou. Není tedy pravda, že by nám mezinárodní právo zapovídalo rozvíjet vzájemně výhodné vztahy právě s Tchaj-wanem, například v oblasti kultury, vědy, výzkumu, školství, nebo průmyslu. 

To jediné, co by nám v tom mohlo bránit, je náš vlastní strach z Číny nebo působení čínského vlivu u nás. A to nesmíme dopustit. Česká republika je suverén a Tchaj-wan vlastně stejně tak. Jednáme spolu se vzájemnou úctou a není jediný důvod, proč bychom neměli mít skvělé vztahy a těžit z nich, když je to pro nás vzájemně výhodné. A pokud jde o investice, tak ty tchajwanské, na rozdíl od čínských, nezůstávají v rovině nikdy nenaplněných slibů.

The post Česko-tchajwanské přátelství  appeared first on Pavel Fischer.

Krátce po rozpoutání válečného konfliktu na Ukrajině bylo vypnuto osm dezinformačních webů, a to kvůli šíření nepravdivých informací o ruské vojenské agresi. Obratem se ozvaly hlasy, že jde o zásah do svobody slova, která je demokratickým právem. A že prý jsou nyní povolené jen „ty správné“ názory.

Skutečnost je složitější. V posledních deseti, patnácti letech Rusko aktivně zkoušelo ovlivňovat dění v naší zemi mnoha způsoby. Pravidelně o tom informují například výroční zprávy BIS. Šíření dezinformací se stalo jednou z forem hybridní války, kterou Rusko po mnoho let vedlo proti našemu státu a dalším evropským zemím. U nás hybridní válka ze strany Ruska pomyslně vyvrcholila teroristickým činem ve Vrběticích. 

Cílem hybridní (nebo také psychologické) války je dezorientovat, vyvolat v lidech nedůvěru nebo jim namluvit, že se nikomu nedá věřit. V zájmu nepřítele může být v kritický okamžik občany ukolébat, nebo naopak vyvolat paniku. I k tomu se využívají dezinformace. 

Dezinformátoři štvou proti demokratickým strukturám, EU a NATO, čerstvě také proti české vládě, která údajně myslí na ukrajinské uprchlíky víc než na vlastní občany. Právě šířením nenávisti dezinformátoři dokáží účinně štěpit společnost. Živnou půdou pro jejich činnost jsou sociální sítě, na kterých operuje obrovské množství skupin i jednotlivců, kteří záměrně a leckdy za úplatu propagují lživé informace nejrůznějšího druhu. 

Dnes můžeme jen hořce litovat, že toho český stát proti dezinformacím v minulých letech mnoho nedělal. Nechal vyrůst propracovaným systémům šíření lživých zpráv, které štěpí naši společnost. Nechal vyrůst početné skupině lidí, která cíleně narušuje fungování našeho státu a dnes bohužel promlouvá i ústy některých extrémistických politiků. Ti se stali pro dezinformátory vzácnými spojenci. Když nějaká veřejně známá osobnost papouškuje dezinformaci, dodá naprostému nesmyslu punc něčeho obecně přijatelného. 

Co se rusko-ukrajinského válečného konfliktu týká, neutuchající pramen dezinformací a lží dnes najdeme v oficiální rétorice putinovského Ruska. Putin a jeho věrní samozřejmě vědí, že neříkají pravdu. Ale lži a dezinformace jsou pro ně prostředkem, jak co nejdéle tajit své úmysly před světem i vlastními občany, jak zakrývat válečné zločiny spočívající ve vraždění ukrajinského obyvatelstva včetně žen a dětí, jak utajit cílenou genocidu ukrajinského národa, které se Rusko dopouští doslova před očima celého světa. 

V Ruské federaci to kremelskému vedení většinou dosud procházelo, vždyť Putin od počátku hraje na vlasteneckou notu svým tažením proti údajným „nacistům“ a „teroristům“. My ale nežijeme v Rusku. Dnes se každý z nás může na velkém množství důvěryhodných zpravodajských kanálů snadno přesvědčit, jaká je realita na Ukrajině. Já osobně sleduji z tuzemských zdrojů Český rozhlas nebo ČT24, ze zahraničních BBC nebo Deutsche Welle a také třeba zprávy na Radio Free Europe nebo některé ukrajinské zdroje. 

Jak je to tedy dnes se svobodou slova v naší zemi? Svoboda slova není neomezená. V některých případech je dokonce ve veřejném zájmu ji omezit, třeba aby se zabránilo šíření rasismu. Dnes je například ve veřejném zájmu, aby vláda omezila šíření ruské propagandy. Nejsme sice ve válečném stavu, ale konflikt na Ukrajině dopadá i k nám. Odehrávají se u nás cílené hybridní útoky a bylo by nesmírně nebezpečné, kdybychom se lžím a dezinformacím nebránili. Proto je zcela na místě, že Policie ČR již nyní vyšetřuje veřejné projevy sympatií a podpory ruské agresi, a to i na sociálních sítích. Policisté už kvůli schvalování ruské agrese obvinili 18 lidí a dalších víc než 50 případů prověřují. 

Je také nutné provést inventuru našich zákonů, které vznikly za doby evropského míru a nedokáží účinně postihovat současnou realitu. Vláda a bezpečnostní složky státu potřebují silnější pravomoci a účinnější nástroje. Například v případě majetku, který u nás ukryli prominenti ruského režimu, je třeba urychleně vyjasnit, zda neslouží k financování války. Musí být posíleny také pravomoci našich úřadů, aby mohly postupovat se vší rozhodností všude, kde je to třeba. Například v případě zákona o cizincích se to týká povolení k pobytu: zatímco tisíce občanů, kteří se postavili na odpor Putinově politice a v Rusku čelí represím, čekají na vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu na území našeho státu, máme i příklady prominentů ruského režimu, kteří zneužili náš systém a získali u nás trvalý pobyt. Jejich případy je nutné znovu posoudit a na základě soudem přezkoumatelných skutečností jim v souladu s právním řádem povolení k pobytu odebrat.

Ano, zaspali jsme, zaspala celá Evropa, která se příliš dlouho nechávala ukolébávat marnými nadějemi, že s Ruskem to až tak zlé nebude. Po dvou měsících ruské agrese na Ukrajině si to už žádný rozumný Evropan nemyslí. O to rychleji a důrazněji teď musíme chránit náš veřejný prostor. A to nejen fyzicky. Proti vetřelcům se totiž musíme bránit i ve virtuálním prostoru.

The post Dezinformace a svoboda slova appeared first on Pavel Fischer.