O netradičních operacích, nemocech a vysokém školství jsme se tentokrát bavili s profesorem Markem Babjukem, přednostou Urologické kliniky v pražském Motole a současně děkanem 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Jsme svědky epidemie rakoviny prostaty? Znamená to, že ji dostane každý čtvrtý muž? Proč je výskyt nádoru močového měchýře čtyřikrát vyšší u kuřáků? Co říká tomu, že se testy PSA staly součástí volebního boje? Proč chtěl být od mládí operatérem? A jak probíhá moderní robotická operace? Kdo je za její výsledek zodpovědný – lékař, nebo robot? Jak při analýzách diagnóz spolupracují s umělou inteligencí?

Z injekcí testosteronu se stává lék na uvadající život. Jaká to však s sebou nese rizika? A nevyrábějí si zdravotnická zařízení závislé pacienty? Co říká zásadám nového vysokoškolského zákona? Proč souhlasí s omezením pravomocí akademického senátu a současně se obává vstupu politiků do rozhodování vysokých škol? Jde uřídit Univerzitu Karlovu, kde jsou vedle sebe soustředěny exaktní a humanitní obory, přičemž každý má jiná kritéria pro vědeckou práci?

Vypadá to, že česká politika se v posledních týdnech peče výhradně na jižní Moravě. Nejdříve se v Brně konaly Sudetoněmecké dny, které se staly záminkou k vyvolávání nacionalistických démonů. Minulý týden zase brněnský Ústavní soud rozhodl ve svém předběžném stanovisku o účasti prezidenta republiky na summitu NATO. No a v závěru týdne byli na strážnickém folklórním festivalu vypískáni ministr kultury a ministr zahraničí.

Navenek tyhle tři politické kauzy působí jako zásadní spory o principy. Ve skutečnosti jde o nesmyslné konflikty, které jen rozbíjejí českou společnost a dávají sporům ráz fanouškovských bojů mezi Spartou a Slavií. Ve všech těchto příbězích mají hlavní podíl Motoristé v čele se svým předsedou Petrem Macinkou. Všechny „principiální“ spory šlo ve skutečnosti vyřešit dohodami hlavních aktérů a koncentrovat se přitom na skutečně podstatné otázky naší doby.

Vedení Motoristů se však radikalizuje a sází na veřejné vyvolávání konfliktů, které má ten efekt, že většinu veřejnosti odpudí, ale na menšinu stoupenců působí sympaticky a neotřele, takže to pomáhá budovat tvrdé jádro příznivců. V takovém prostředí je hledání českých národních pozic stále složitější. A do toho přichází vypískání Oty Klempíře a Petra Macinky na strážnickém festivalu folklórní hudby.

Otázkou je, zda jde o předzvěst toho, že se Motoristé stanou pro Andreje Babiše neúnosnou koulí na noze, kterou budou muset pro zachování své vládní pozice nějak v exekutivě odsunout.

Jak se stalo, že se Andrej Babiš stal džihádistou proti závislostní politice budované třicet let? Řídí jeho kroky Tünde Bartha, nebo mnohem víc generál Frydrych? Uvědomuje si Babiš, že ho Frydrych manipuluje, a hrozí nám návrat heroinové epidemie? Je za celou kampaní lobby výrobců alkoholu nebo Big Pharma?

Proč nikdo neřeší masivní nárůst prodeje nelegálního tabáku, ale řeší kratom? Proč Frydrych vyvolává hysterii kolem kratomu, který nikoho nezabil, ale neřeší alkohol a chemické drogy, které zabíjejí? Proč Babiš demontuje český systém protidrogové politiky, který od nás přebírá i administrativa Donalda Trumpa? Čeká nás cesta k opravdové epidemii tvrdých drog, pokud Frydrych prosadí své vidění světa?

Mnoho otázek jsme si položili, ale skoro žádná neměla příliš pozitivní odpověď.

Tento podcast bude o paradoxu české politiky, kdy vláda jako celek není příliš oblíbená (průzkum CVVM), ale ANO a Andrej Babiš mají výraznou důvěru českých voličů.

Začínáme tvrzením, že jediným autentickým politikem v české vládě je Petr Macinka. Není to kladné nebo záporné hodnocení jeho osoby a politiky. Spíš se v tom zrcadlí to, že jeho pozice nestojí a nepadá s Babišem a zájmy Agrofertu. Zbytek vládní sestavy tvoří lidé, jejichž politická kariéra je závislá na Babišovi. Proto si Macinka může vůči premiérovi dovolit luxus mít svůj názor a svou stranickou strategii.

Tím se dostáváme k důvodu, proč vláda rozhodla, že Petr Pavel nepojede na summit NATO do Ankary. Petr Macinka zvítězil v této taktické bitvě, zřejmě i proti vůli Andreje Babiše. Současně dokázal svou reálnou sílu. Bylo to však vítězství v bitvě, ne ve válce. Naznačuje to však, že by právě on mohl být lídrem českých nacionalistických populistů, kteří se budou nejspíš chtít před příštími volbami (a po odchodu Tomia Okamury) sjednotit do jednoho bloku.

A ještě k paradoxu české politiky. Babišovi voliči svému lídrovi bezmezně důvěřují, ale také oni cítí, že jeho okolí je amatérské a dopouští se řady chyb. Omlouvají to známými slovy, že až se o tom Babiš dozví, jistě to změní. Premiér je v tom každý týden utvrzuje, když rozehrává mediální hry ve stylu: „Všechno mám pod kontrolou, vším se zabývám.“

Jak to skončí?

Evropská měna euro vznikla v reakci na rozpad sovětského impéria a následný odchod sovětských vojáků z bývalého východního Německa. Už na jaře 1990 byla na stole otázka, co s existencí dvou německých států. Britové měli ke sjednocení rezervovaný vztah, protože dvakrát v jednom století viděli, k čemu vede existence hospodářsky silného Německa. Podobné obavy sdíleli i Francouzi, kteří přišli s řešením – vytvořit měnovou unii a více provázat budoucí sjednocené Německo s Evropou.

Tehdejší kancléř Kohl souhlasil, i když to nebylo jednoduché. Německá marka byla nejsilnější měnou Evropy a symbolem tehdejšího německého hospodářského zázraku. V zájmu Evropy však na tuto dohodu přistoupil a od roku 1999, resp. 2002, spatřila světlo světa nová evropská měna – euro.

Dnes ji používá 20 z 27 států Evropské unie a aktuálně v čekárně na vstup do roku 2030 je Maďarsko. Jak je na tom Česká republika? Babišova vláda nedávno rozhodla, že do roku 2030 nebude dělat pravidelné analýzy naší připravenosti, a se vstupem do eurozóny nepočítá. Smysl je zřejmý – vyvázat se z plnění maastrichtských kritérií ohledně výše deficitu státního rozpočtu, celkového zadlužení a výše inflace.

Jak je to ale reálně s českou ekonomikou? Je připravena na vstup? Přesněji řečeno, je to pro Česko výhodné a za jakých okolností? O všech těchto věcech si povídáme s ekonomem Miroslavem Zámečníkem.

V prosinci 2025 Andrej Babiš sliboval prezidentu republiky, že vyřeší svůj střet zájmů. Teď už konečně víme jak. Skupina vládních poslanců v čele s Radkem Vondráčkem a Filipem Turkem předložila novelu zákona o střetu zájmů. Už po prvním přečtení je jasné – to není zákon, který má řešit střet zájmů, to je plošná amnestie na všechny minulé, současné i budoucí dotační požadavky Babišových firem.

Podstatou novely je, že každý ministr může pro své soukromé firmy pobírat dotace, jen musí být z jiného ministerstva, než které řídí. Premiér podle této normy nestojí v čele žádného, takže může čerpat podle ctěné libosti. Dále se vymáhání neoprávněně přidělených dotací zkracuje z 10 na 4 roky. Střet zájmů se také nevztahuje na nárokové dotace (v portfoliu Agrofertu jich je 90 procent).

Tahle poslanecká iniciativa byla zveřejněna ve stejnou dobu, kdy Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond vyzval 28 dceřiných společností holdingu Agrofert k navrácení dotací. Poté, co se chce Andrej Babiš změnou trestního řádu vyvinit z kauzy Čapí hnízdo, čili si de facto udělit milost, přichází další rána v podobě faktické amnestie.

Otázka zní: nebylo by lepší vpustit Babiše ke státnímu pokladu, aby si vzal, co chce, než tohle pomalé vysávání veřejných peněz?

Pondělní tiskové konference po zasedání české vlády se přeměňují v nevyhlášenou válku Andreje Babiše proti některým médiím. Změnu formátu většina šéfredaktorů nepostřehla a stále tam posílá novináře, pro něž je obtížné pohotově na tyto výpady reagovat. Nechápou, že už se nehraje klasický fotbal, ale spíš ragby nebo MMA.

Tiskovky po zasedání vlády nejsou laskavostí ze strany premiéra a ministrů, ale jde o prvek veřejné kontroly. Nicméně premiérovy útoky a submisivní postoje části novinářů předefinovávají pravidla celé profese. Babiš tím současně podkopává legitimitu médií. Důvodem mimo jiné je, že ze současné politické opozice nejde strach, a premiér jako patentovaný populista potřebuje obraz silného nepřítele, vůči němuž se může vymezit.

Našel si ho v médiích. To, co byl dříve Rakušan nebo Fiala, jsou dnes například média z vydavatelství Seznam. Tento tlak vyvolává i protitlak. Když neexistuje účinná kontrola moci a opozice si zrovna vybírá slabší období, musí média silněji hájit veřejný zájem.

Dnes se čeští novináři nacházejí na rozcestí. Buď zvolí postoj, kdy budou kontrolovat moc, nebo se rozhodnou pro kooperativní model s vládními politiky.

Šest měsíců po nástupu nové vlády je jasné jedno: Babišova vláda z let 2017–2021 bude odlišná od té současné. Andrej Babiš ročník 2026 se odpojil od toho z první vlády a provádí radikální otočku.

Projevem může být centralizace moci, kterou dovedl k absolutní dokonalosti tím, že nezapojuje špičkové politiky hnutí ANO do rozhodování a všechno ovládá malý okruh lidí kolem Thunde Barthy, Michaely Pobořilové a Anety Zicklerové. Ani ministři nemají jistotu, protože premiér Babiš má tým poradců, kteří spolurozhodují o resortní politice. Vytváří tak model ÚV KSČ, kdy ministři byli politicky podřízeni politickým tajemníkům.

Nejradikálnější je obrat v protidrogové politice, který je tak překotný a nepochopitelný, že to zavdává pochybnosti, co bylo jeho důvodem. Nový je také Babišův přístup k médiím, který je založen na dobrých vztazích s vlastníky médií a zároveň doplněn brutálním útokem na všechny, kteří nechtějí spolupracovat.

Otázkou je: podvolí se majitel Seznamu Ivo Lukačovič a udělá ze svých médií krotké psíky?

Speciál s Oliverem Adámkem, autorem podcastové série Világoš, o maďarských volbách. Jaké změny se v Maďarsku staly od voleb? Bojí se Orbán a skončí v emigraci? Bude nová vláda znárodňovat majetek orbánovských oligarchů? Jaké změny ústavy připravuje nový premiér? Může být úspěšná země, ve které se po každých volbách mění ústava i systém? Jak se do maďarských voleb zapojila Tünde Bartha?

Oliver nám popíše dezinformace, které vyprávěla na akci Fideszu, kde zastupovala Babiše.

Ministryně financí Alena Schillerová představila na Národním ekonomickém fóru, které uspořádala organizace spojená s hnutím ANO, svůj ekonomický program. Za hlavní nástroj ekonomické politiky označila boj s šedou ekonomikou a chytré investice, získané dalším zadlužováním. Slovo dluh bylo však na Národním ekonomickém fóru považováno za sprosté. Profesor Švejnar, který ministryni financí v prvním bloku přizvukoval, navrhoval zásadně mluvit o kreditu. „Celý svět jede na kredit,“ prohlásil a jako příklad uvedl Německo po druhé světové válce.

Ministryně Schillerová přišla s tvrzením, které zřejmě špatně opsala od ekonoma Havránka. Znělo, že zavedení elektronické evidence tržeb (EET) znamenalo zvýšení hrubého domácího produktu o 2–3 procenta. Následné zrušení prý znamenalo snížení o stejné procento. Když po tomto prohlášení neodešli ctihodní ekonomové ze sálu a naopak Schillerové po projevu zatleskali, je svědectvím toho, že na úrovni vlády se etabluje meme ekonomika.

Ve druhé části svého projevu Schillerová zaútočila na vedení České národní banky, že nesnižuje úrokové sazby. Navzdory tomu, že v čele je Aleš Michl, bývalý poradce a nominant Andreje Babiše. Důvod je prostý. Michl a zbylých šest členů bankovní rady se obávají, že meme ekonomika této vlády způsobí opět inflační kolo. Jinak řečeno, obávají se, co udělají s ekonomikou nedávno rozvolněná rozpočtová pravidla, co vyvolá zvyšující se deficit státního rozpočtu, a sledují zdražování některých komodit (ropa, plyn, hnojiva) kvůli válce v Íránu.

Podle zákona o České národní bance je přitom hlavním a jediným úkolem držet nízkou hladinu inflace a nepřipustit znehodnocení peněz a úspor. Jak to dopadne a proč Aleš Michl otočil a nechce snížit úrokové sazby, přestože v minulosti byl do funkce dosazen s opačným záměrem?

Historik a poslanec Pavel Žáček je v dvojjediné roli – člověka, který se odborně specializuje na druhý a třetí odboj a současně svými postoji politiku aktivně vytváří. Události nedávných dnů spojené s protesty proti konání Sudetoněmeckých dnů v Brně ukázaly, že ideologicky zjednodušené debaty spojené s druhou světovou válkou jen tak neskončí.V tomto rozhovoru jsme se pokusili narušit některé převládající stereotypy týkající se druhého československého odboje, krachu spolupráce některých sudetoněmeckých politiků s exilovou vládou Edvarda Beneše v Londýně za druhé světové války, ale také verbování agentů z řad sudetských Němců do českých zpravodajských služeb či poválečné akce Černé jezero, kdy se StB a KGB pokoušely zdiskreditovat prostřednictvím nastrčených dokumentů některé německé politiky.Pavel Žáček také na základě studia depeší mezi exilovou vládou v Londýně a domácím odbojem popisuje průběh atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Mluvíme také o rezidentuře KGB, která se tu vytvářela téměř sto let, o tom, co tito lidé dnes dělají, a proč vládním poslancům vadí paragraf trestního zákona o spolupráci s cizí mocí.