V poslední epizodě minisérie o truchlení se ohlížíme za rozhovory s Ivkou, Karlem a Alenou a povídáme si o tom, co pro nás ty příběhy propojuje a co jsme se z nich naučili. Co mají společného obřady Ke kořenům, Karlova Neradost a Alenino vysazení stromu? 

Představujeme také náš vlastní protokol truchlení krok za krokem: od vytvoření bezpečného kontextu a přechodu do vnitřního prostoru, přes práci s pocity a potřebami, až po návrat do „tady a teď“. Mluvíme o tom, že truchlení není jednorázový emoční výlev, ale přechodový rituál, který pomáhá mozek i tělo sladit s novou realitou. Že kreativita na míru může být léčivá. A že někdy truchlíme ne samotnou ztrátu, ale symptomy, které vyplouvají na povrch.

A především: že truchlení nemusí být elegantní ani rychlé. Může být jen poctivé. A právě to je cesta, díky které se člověk dostane kousek dál.

Příběh o cestě, která začala náhlým úrazem a ztrátou vlastní dcery. Alena otevřeně mluví o tom, jaké to bylo – jak se v tom člověk ocitne, co všechno se v něm děje a jak si hledá svůj způsob, jak tím projít. Sdílí momenty, kdy potřebovala zpomalit a vzít si čas jen pro sebe, aby ten obrovský smutek mohla vůbec unést a postupně s ním být.

Vypráví o rozhodnutích, která si s rodinou vzali do vlastních rukou: o tom, jak si vytvořili prostor pro osobní rozloučení, jak chtěli, aby obřad vypadal jinak, než bývá obvyklé, a jak dceru dochovali doma, protože jim to přišlo pravdivé a blízké. Ukazuje, že truchlení nemusí mít jeden správný tvar a že možná stojí za to hledat si vlastní rytmus, vlastní rituály a vlastní cestu, i když je nejistá a pomalá.

Rozhovor je hluboký a zároveň náročný – dotýká se míst, která jsou pro mnoho lidí citlivá. Pokud se do něj pustíte, udělejte to v čase a prostoru, kde na to máte kapacitu, protože tohle téma je opravdu těžké.

Co se stane, když člověk, který má vést druhé, přestane zvládat (vést) sám sebe? Karel MIndless Novotný v této epizodě sdílí příběh své osobní krize, momenty, kdy si uvědomil, že jde do tuhého, „kafkovskou“ zkušenost s léčbou i následným „pomalým sbíráním mrtvol na bitevním poli“. Nečekejte hrdinské narativy o tom, že bolest a ztráta nás posilují. Spíš ukázku toho, jak to reálně probíhalo bez přikrášlování a bez útěku.

Zároveň Karel sdílí svou zkušenost s tím, jak stejný princip funguje ve firmách: když se strategie láme, nejde o tabulky, ale o nevyřčené ztráty. Mluví o své roli „šaška, který říká králům pravdu”, o konzultacích, které se mění v terapii, a o týmech, které se mohou posunout, až když uznají, co bolí. A on je na této cestě provází.

Vlastně je tento díl je o naději. Té, která se nerodí z výher, ale z poctivosti. A o tom, že truchlení může být začátkem důležitých změn.

Co když truchlení není jen o smrti, ale o všem, co jsme ztratili? O nenaplněných vztazích, snech nebo představách o sobě samých? O tom je nová minisérie Nenásilného podcastu. V první z epizod o truchlení si s Ivkou Hasovou, obřadnicí posledních rozloučení z organizace Ke kořenům, povídáme o odvaze být s bolestí, kterou nejde opravit.

Dozvíte se, jak mohou osobní obřady a přechodové rituály pomáhat uznat bolest i propojit komunitu, proč je někdy důležité být aktivní i v okamžicích ztráty – a že ne všichni musejí při loučení prožívat (jen) smutek. Ivka s jemností sdílí své zkušenosti s doprovázením pozůstalých, vlastní cestu truchlením i praktické nástroje, které pomáhají mluvit o smrti… a tím možná i lépe žít.

https://www.kekorenum.cz/

https://eshop.kekorenum.cz/moje-posledni-prani/

Tentokrát jsme si udělali malý nenásilný bookclub. Petr přinesl knihy, které se mu v poslední době dostaly pod kůži — od The Power of Positive No, přes 4000 týdnů, až po Superkomunikátory a Spolupráci s nepřítelem. Společně jsme se bavili o tom, co tyto knihy spojuje: jak říkat „ne“, aniž bychom ztráceli vztahy, jak přijímat omezení bez rezignace a jak spolupracovat i tam, kde se neshodneme.

Rozebírali jsme také, proč je někdy užitečnější ptát se na ochotu než na preference a jak nám to může pomoci v každodenních vztazích a spolupráci. Z naší zkušenosti i takové knihy, které s naším oborem zdánlivě nesouvisí, dokážou přinést nečekané aha momenty a inspiraci do práce i osobního života — a někdy i kniha, která není úplně „perfektní“, dokáže otevřít nové pohledy. Nechť jsou inspirací i pro vás.

Bezmoc – pocit, který bychom nejraději nikdy nezažili, a přitom nás provází častěji, než si přiznáváme. A taky pocit, o kterém se moc nemluví. A to má své důsledky.

Snažíme se ukázat, že bezmoc je zásadní součástí naší lidské zkušenosti. Sdílíme drobné každodenní momenty i velké životní příběhy, v nichž bezmoc hraje roli – od partnerských situací přes klimatickou krizi až po setkávání s nemocí nebo válkou.

Dozvíte se, proč bezmoc stojí za to brát vážně: může být učitelkou empatie, pokory i zdrojem moudrých rozhodnutí. Nabízíme pohled, jak s ní „být“ místo snahy ji hned „opravit“, a konkrétní tipy, jak ji přerámovat tak, aby nás nezastavila, ale otevřela nové možnosti. Epizoda je pozvánkou ke spřátelení se s pocitem, který dokáže být paradoxně jedním z největších zdrojů přítomnosti a tvořivosti.

Jaké síly polarizaci živí a proč samotná fakta a racionální argumenty často nedokážou rozpory zmírnit. Na to odpovídá Adam Čajka v této epizodě.

Dozvíte se o třech zákonech polarizace podle Barta Brandsmy, o pěti typických rolích, které lidé v polarizované společnosti zastávají, a o tom, proč právě „mlčící většina“ může být klíčová pro hledání cest k větší soudržnosti.

Probíráme, proč snaha médií o „vyváženou“ debatu, kde proti sobě staví dva extrémní názory, může polarizaci paradoxně ještě prohlubovat – realitu složité společnosti totiž redukuje na dva tábory. Společně proto hledáme účinnější cesty: od posilování středu a odvahy říct „nevím“, přes význam komunit a umění, až po konkrétní postupy z nenásilné komunikace pro dialog o citlivých tématech.

Co kdyby politické debaty nemusely končit hádkou, ale větším porozuměním? Na start nové série se pouštíme do výbušného tématu: jak mluvit o politice, aniž bychom přitom (příliš) ohrozili své vztahy. 

Představujeme, jaké principy nenásilné komunikace můžeme uplatnit, sdílíme vlastní selhání i poučení z rozhovorů s blízkými a ukazujeme, že i mezi lidmi s velmi odlišnými názory může být prostor pro porozumění.

Nabízíme konkrétní otázky, které mohou otevírat cestu k hlubšímu dialogu, tipy, jak reagovat na ostré výroky, a strategie, jak rozhovor důstojně ukončit, když už nikam nevede. Epizoda je navržena i pro ty, kdo o nenásilné komunikaci nikdy neslyšeli, a díky seznamům otázek a rad dostupným na Forendors nabízí praktický návod, jak zvládnout politické debaty – zvlášť teď, když se blíží volby.

Připojte se ke komunitě a získejte bonusový obsah:

https://www.forendors.cz/nenasilnypodcast

Sledovat nás můžete zde:https://www.instagram.com/nenasilnypodcast/

Otázkový speciál jsme natáčeli na prvním českém Festivalu nenásilné komunikace, který jsme zároveň spolupořádali. Účastnice a účastníci festivalu psali své otázky na lístečky, my jsme z nich losovali a společně se nad nimi zamýšleli. Když naše expertízy nestačily, pomohla nám Bára Herucová, které tímto děkujeme.

Probírali jsme například, jak podporovat děti v učení, když se jim nechce, nebo jak si udržovat osobní hranice, když je člověk bezhlavě zamilovaný. Dostali jsme se také k otázce, zda je nenásilná komunikace pouze pro privilegované, a sdílíme i tipy a postřehy, jak na NVC „nezapomínat“ a nesklouzávat ke starým vzorcům chování.

Dozvíte se, co máme na mysli, když říkáme, že může být užitečné delegovat držení vlastních hranic na přátele, kteří dokážou nabídnout uzemněnější pohled. A taky to, že je pro nás humor při učení a žití NVC nejen nástrojem pro radost a živost, ale i prostředkem ke spojení s lidmi a k deeskalaci konfliktů!

UPOZORNĚNÍ: Ve 39. minutě nezvládlo nahrávací zařízení hutnou festivalovou atmosféru. Omlouváme se za nižší kvalitu zvuku na konci epizody

Všímáme si na workshopech, rozhovorech i v běžném životě, že když přijde na komunikaci, hraje roli i to, jestli jste žena nebo muž. Ne vždy, ale často. Některé vzorce se opakují: ženy bývají častěji přerušované, zpochybňované, mluví opatrněji, nebo si samy nedovolí říct, co potřebují. Neplatí to pro všechny, a řadu z těch věcí samozřejmě zažívají i muži – ale určité rozdíly a tlaky spojené s genderem tam zkrátka jsou.

S Hankou Švábíkovou z INK se bavíme o tom, jak se do komunikace promítá výchova k mírnosti, tlak na empatii a přizpůsobení, nebo obavy ze studu a viny. O syndromu hodné holky, o momentu, kdy se žena ozve a je považovaná za hysterku, nebo naopak moc citlivou. A taky o konkrétních situacích, kde se tyhle dynamiky ukazují – ve vztazích, na poradách, i při obyčejných rozhovorech.

Co dělá z lidí komunitu – a co ji udržuje, když přichází konflikty, únava nebo noví členové? Povídáme si o tom, jaké konkrétní prvky podporují komunitnost: od sdílených jídel a společného rozhodování přes rituály a pěstování vztahů až po čas na řešení konfliktů. Inspirací je pro nás knížka Kellyho Brysona s třinácti principy živé komunity, které procházíme jeden po druhém a propojujeme s vlastními zkušenostmi. Sdílíme příběhy z rodiny, kolejí i společného bydlení – a hledáme, co pomáhá tomu, aby se ze skupiny lidí na jednom místě opravdu stala soudržná komunita.