Co je fakt? A co už je příběh, který si o něm vyprávíme? Co je pozorování a co už interpretace? Řešíme, proč komunikace často selhává ne kvůli rozdílným názorům, ale proto, že se nedokážeme shodnout ani na tom, co se vlastně stalo. Pomáhá nám metafora kamery, která zachycuje realitu bez hodnocení, a ukazujeme, že mezi čistým pozorováním a tvrdým soudem neleží propast, ale škála, po které se každý den pohybujeme.

Konkrétně probíráme, proč jsou slova jako „vždycky“, „nikdy“ a „pořád“ spíš signálem naší vnitřní frustrace než popisem reality a jak jednoduchý posun od nálepky „jsem hrozný“ k faktickému popisu situace může zásadně zvýšit laskavost k sobě i k druhým.

Dotýkáme se taky rizika, kdy se z „technicky správného pozorování“ může stát manipulace – a proč bez kontaktu s vlastními pocity může znít i čisté pozorování jako útok. Pokud chcete méně hádek o to, kdo má pravdu, víc společné reality a větší odstup od vlastních reaktivních příběhů, tahle epizoda vám nabídne konkrétní vodítka.

Žijeme v síti interdependentních vzájemných vazeb a jinak to není ani ve chvíli, kdy do našeho systému vstoupí děti. Představujeme si, jak bude takový život s dětmi vypadat, akorát naše vize někdy narazí na nedostatek zdrojů nebo našich vlastních kapacit. A tehdy hledáme podporu ve svém okolí.

V této epizodě prozkoumáváme, co prospívá odolnosti našich podpůrných systémů (sítím lidí, kteří jsou nám blízcí, ať už jde o pokrevní rodinu, nebo jiné vztahy). Diskutujeme o tom, jakým způsobem dělat domluvy, které nás opravdu vyživují, s respektem k potřebám všech. A taky se znovu dotýkáme tématu kapacit, zdrojů a hranic.

Music by AudioCoffee: https://www.audiocoffee.net/

Slyšíme to často: „Hlavně si s dětmi drž pevné hranice.“ Výzvou ale je hledat v rámci pevných hranic i laskavost, zapojovat dítě tak, aby mohlo přispívat sobě i ostatním, a objevovat, jak používat „moc s“ (power with), a nejen „moc nad“ (power over).

Stáhněte si bonusový vzdělávací materiál, který vám pomůže vnést do výchovy větší jasno pomocí cvičení tří barevných seznamů pro nastavení hranic a konkrétních strategií pro emoční koregulaci skrze kontakt a hru. Získáte praktický návod, jak podpořit vzájemné napojení a jak díky svému klidu provést dítě i skrz kruhový objezd jeho velké frustrace.https://www.forendors.cz/nenasilnypodcast

Dozvíte se, co pro nás znamená autorita a jak nám může kvalitní vztahová vazba pomoct v tom, aby nás dítě chtělo následovat a opakovat náš příklad. Bavíme se také o tom, jak hranice a zdroje souvisí s našimi kapacitami pro empatii k sobě i k druhým.

Music by AudioCoffee: https://www.audiocoffee.net/

Nenásilka není jen o stoickém klidu a tiché spokojenosti – je živá jako my. Je velmi pochopitelné, že v současné společenské situaci, často s omezeným podpůrným systémem, se v kontaktu s dětmi dostáváme na hranu svých sil a začínají se objevovat automatické reakce. Ty mají často neblahý dopad na naše vztahy.

Povídáme si o tom, jak podpořit sebenapojení – tedy jak vnímat své potřeby a pocity v různých intenzitách – a jak díky tomu dělat vědomější volby: jak minimalizovat nepříjemné dopady, nebo jak se omlouvat a pečovat o rány, které naše automatické reakce mohly způsobit.

Stáhněte si bonusový materiál k epizodě – osvojte si praktické techniky pro zklidnění nervového systému v krizových momentech a naučte se zbavit vnitřního tlaku pomocí cvičení na transformaci „mělbychů“. Získáte konkrétní strategie pro prevenci výbuchů i návod, jak citlivě ošetřit vztahové rány a obnovit bezpečné napojení po konfliktu. Materiál vám poskytne nástroje pro zvládání reaktivity a praktické kroky k prohloubení vztahové vazby s dětmi.https://www.forendors.cz/nenasilnypodcast

Music by AudioCoffee: https://www.audiocoffee.net/

Marshall B. Rosenberg říkal, že vidět někoho jako „dítě“ je velmi nebezpečné, protože ho pak můžeme přestat vidět jako člověka. Jaké to tedy je vidět alespoň na chvilku svět dětskýma očima? A co nám do každodenního života může přinést větší respekt k lidskosti a prožívání dětí kolem nás?

Dotýkáme se toho, jak podpořit propojení a vazbu mezi dospělými a dětmi, v čem je užitečné dívat se na potřeby všech a jaké místo má ve výchově empatie. Tahle minisérie vytváří prostor pro zkoumání toho, jak může nenásilná komunikace přispívat k budování vztahů s dětmi – ať už jsme rodiče, prarodiče, tety, strejdové, lidé, kteří děti hlídají, nebo kdokoliv, kdo se s dětmi potkává v rodině, v práci, u kamarádů, zkrátka kdekoliv.

Stáhněte si bonusový materiál s praktickými seznamy pro plnění vztahového poháru a cvičeními na transformaci obrazu nepřítele, která vám pomohou vidět za náročným chováním dětí jejich skutečné lidské potřeby. Získáte funkční strategie pro hlubší napojení i návod, jak upravovat prostředí a své vlastní kapacity tak, abyste každodenní situace zvládali s větší lehkostí a pochopením.https://www.forendors.cz/nenasilnypodcast

Music by AudioCoffee: https://www.audiocoffee.net/

Usmiřování a péče o rány ve vztazích je téma, která přirozeně navazuje na minisérii o truchlení. Proč má smysl se vracet k minulým událostem, které už nejdou vzít zpátky a stále bolí? Usmiřování není o hledání viníka, ale o vzájemném vidění dopadů, o truchlení nad tím, co se stalo, a o možnosti, že se něco může – alespoň částečně – zahojit.

Eva Malířová srozumitelně popisuje, proč je proces usmiřování tak těžký pro obě strany: pro zasažené, kteří chtějí být slyšeni ve své bolesti, i pro ty, kdo dopad způsobili, a bojují se sebesouzením, studem nebo nutkáním se obhajovat. 

Společně rozebíráme jednotlivé fáze usmiřování v duchu nenásilné komunikace – od empatie a lítosti, přes oddělování dopadu od záměru, až po hledání nápravy a budoucích dohod. Zazní i důležitá připomínka, že usmíření nemusí znamenat obnovení vztahu: někdy stačí zahojit rány natolik, aby si je nikdo už nemusel nést dál.

V poslední epizodě minisérie o truchlení se ohlížíme za rozhovory s Ivkou, Karlem a Alenou a povídáme si o tom, co pro nás ty příběhy propojuje a co jsme se z nich naučili. Co mají společného obřady Ke kořenům, Karlova Neradost a Alenino vysazení stromu? 

Představujeme také náš vlastní protokol truchlení krok za krokem: od vytvoření bezpečného kontextu a přechodu do vnitřního prostoru, přes práci s pocity a potřebami, až po návrat do „tady a teď“. Mluvíme o tom, že truchlení není jednorázový emoční výlev, ale přechodový rituál, který pomáhá mozek i tělo sladit s novou realitou. Že kreativita na míru může být léčivá. A že někdy truchlíme ne samotnou ztrátu, ale symptomy, které vyplouvají na povrch.

A především: že truchlení nemusí být elegantní ani rychlé. Může být jen poctivé. A právě to je cesta, díky které se člověk dostane kousek dál.

Příběh o cestě, která začala náhlým úrazem a ztrátou vlastní dcery. Alena otevřeně mluví o tom, jaké to bylo – jak se v tom člověk ocitne, co všechno se v něm děje a jak si hledá svůj způsob, jak tím projít. Sdílí momenty, kdy potřebovala zpomalit a vzít si čas jen pro sebe, aby ten obrovský smutek mohla vůbec unést a postupně s ním být.

Vypráví o rozhodnutích, která si s rodinou vzali do vlastních rukou: o tom, jak si vytvořili prostor pro osobní rozloučení, jak chtěli, aby obřad vypadal jinak, než bývá obvyklé, a jak dceru dochovali doma, protože jim to přišlo pravdivé a blízké. Ukazuje, že truchlení nemusí mít jeden správný tvar a že možná stojí za to hledat si vlastní rytmus, vlastní rituály a vlastní cestu, i když je nejistá a pomalá.

Rozhovor je hluboký a zároveň náročný – dotýká se míst, která jsou pro mnoho lidí citlivá. Pokud se do něj pustíte, udělejte to v čase a prostoru, kde na to máte kapacitu, protože tohle téma je opravdu těžké.

Co se stane, když člověk, který má vést druhé, přestane zvládat (vést) sám sebe? Karel MIndless Novotný v této epizodě sdílí příběh své osobní krize, momenty, kdy si uvědomil, že jde do tuhého, „kafkovskou“ zkušenost s léčbou i následným „pomalým sbíráním mrtvol na bitevním poli“. Nečekejte hrdinské narativy o tom, že bolest a ztráta nás posilují. Spíš ukázku toho, jak to reálně probíhalo bez přikrášlování a bez útěku.

Zároveň Karel sdílí svou zkušenost s tím, jak stejný princip funguje ve firmách: když se strategie láme, nejde o tabulky, ale o nevyřčené ztráty. Mluví o své roli „šaška, který říká králům pravdu”, o konzultacích, které se mění v terapii, a o týmech, které se mohou posunout, až když uznají, co bolí. A on je na této cestě provází.

Vlastně je tento díl je o naději. Té, která se nerodí z výher, ale z poctivosti. A o tom, že truchlení může být začátkem důležitých změn.

Co když truchlení není jen o smrti, ale o všem, co jsme ztratili? O nenaplněných vztazích, snech nebo představách o sobě samých? O tom je nová minisérie Nenásilného podcastu. V první z epizod o truchlení si s Ivkou Hasovou, obřadnicí posledních rozloučení z organizace Ke kořenům, povídáme o odvaze být s bolestí, kterou nejde opravit.

Dozvíte se, jak mohou osobní obřady a přechodové rituály pomáhat uznat bolest i propojit komunitu, proč je někdy důležité být aktivní i v okamžicích ztráty – a že ne všichni musejí při loučení prožívat (jen) smutek. Ivka s jemností sdílí své zkušenosti s doprovázením pozůstalých, vlastní cestu truchlením i praktické nástroje, které pomáhají mluvit o smrti… a tím možná i lépe žít.

https://www.kekorenum.cz/

https://eshop.kekorenum.cz/moje-posledni-prani/

Tentokrát jsme si udělali malý nenásilný bookclub. Petr přinesl knihy, které se mu v poslední době dostaly pod kůži — od The Power of Positive No, přes 4000 týdnů, až po Superkomunikátory a Spolupráci s nepřítelem. Společně jsme se bavili o tom, co tyto knihy spojuje: jak říkat „ne“, aniž bychom ztráceli vztahy, jak přijímat omezení bez rezignace a jak spolupracovat i tam, kde se neshodneme.

Rozebírali jsme také, proč je někdy užitečnější ptát se na ochotu než na preference a jak nám to může pomoci v každodenních vztazích a spolupráci. Z naší zkušenosti i takové knihy, které s naším oborem zdánlivě nesouvisí, dokážou přinést nečekané aha momenty a inspiraci do práce i osobního života — a někdy i kniha, která není úplně „perfektní“, dokáže otevřít nové pohledy. Nechť jsou inspirací i pro vás.